Narozen v Augsburgu, zemřel v Berlíně. Studoval literaturu a filozofii, později medicínu v Mnichově. Od roku 1923 se věnoval divadlu, nejprve v Mnichově, v letech 1924–1926 byl dramaturgem Deutsches Theater v Berlíně (spolupracovník M. Reinhardta a E. Piscatora). V r. 1928 se oženil s Helene Weigelovou, od r. 1930 vydával Versuche (Pokusy), ve kterých vyšlo mnoho jeho teoretických prací.

R. 1933 emigroval přes střední Evropu do Dánska, r. 1941 do USA. V r. 1947 byl vyslýchán Výborem pro neamerickou činnost, proto odjel do Evropy. Od r. 1948 žil v Berlíně, kde v září 1949 založil světoznámé divadlo Berliner Ensemble, v němž realizoval svou koncepci divadla (epické divadlo) analyzujícího společenské vztahy.

K jeho nejznámějším dílům patří dramata Žebrácká opera, Strach a bída třetí říše, Matka Kuráž a její děti, Dobrý člověk ze Sečuanu, Život Galileův, Kavkazský křídový kruh aj., adaptoval Sofoklovu Antigonu, Shakespearova Coriolana, díla M. Gorkého (Matka), J. Haška (Švejk v druhé světové válce) a řady dalších. Své hry uváděl sám první na scénu. Psal též prózu (Třígrošový román, Historky o panu Keunerovi) a verše; součástí Brechtovy lyrické tvorby jsou i songy z jeho her. Své pojetí divadla vyložil zvlášť ve spise Malé organon pro divadlo. Příkladem svého dramatického a režisérského díla Brecht ovlivnil ve světovém měřítku moderní dramatickou tvorbu i inscenační techniky.