Francouzská spisovatelka a dramatička, vlastním jménem Marguerite Germaine Marie Donnadieu. Narozena ve francouzské Indočíně jako nejmladší ze tří dětí v rodině středoškolského profesora matematiky. Matka byla učitelkou na obecné škole. Roku 1918 je otec přeložen do Phnomphenu, kde zanedlouho umírá. Rodina se dostává do existenčních potíží a stěhuje se z místa na místo (Hanoj, Vinh Long, Sadek, Saigon). V mladistvém věku se Marguerite stává milenkou zámožného mladého Číňana, jehož rodina ji však odmítá přijmout jako snachu. V roce 1932 matka přijíždí s dětmi natrvalo do Francie, kde Marguerite složí maturitu a začne studovat matematiku, práva, politologii.

Během studií se sbližuje s politickou levicí. Po promoci je nějaký čas zaměstnána na ministerstvu kolonií, záhy však toto místo opustí a začíná pracovat v nakladatelství. V roce 1939 se provdá za Roberta Antelma. Dítě z tohoto manželství umírá při porodu. Oba manželé se v okupované Francii účastní hnutí odporu.

Vzniká první román (nevydaný), publikuje v časopisech France-Observateur a Vogue. Robert Antelme je zatčen a stráví konec války v německých koncentračních táborech. Prožitek čekání Marguerite popíše v próze Bolest (vydána až 1985). Roku 1943 publikuje v nakladatelství Gallimard román Nestoudníci (Les Impudents), o rok později Poklidný život (La vie tranquille). Koncem války vstupuje do komunistické strany, ale počátkem 50. let z ní vystoupí. V roce 1945 se rozchází s manželem a začíná žít s jeho přítelem Dionysem Mascolem. Zakládají vlastní nakladatelství Cité Universelle. Na konci 50. let pak ostře vystoupí proti alžírské válce.

Její dílo se vyznačuje diverzitou zájmů a aktivit. Jako režisérka i scénáristka reformovala divadelní a kinematografické konvence a klišé. V Hrázi proti Pacifiku (1950) popíše tragédii své matky, která všechny úspory vložila do pozemků neustále zaplavovaných oceánem. Roku 1958 vzniká vrcholný román Moderato cantabile. 1960 vychází román Je léto půl jedenácté večer (Dix heures et demie du soir en été). Začíná se zabývat dramatizacemi svých próz formou filmového scénáře. Nejznámějším se stává předloha k filmu Hirošima, má láska (Hiroshima, mon amour, režisér Alain Resnais). Téhož roku vzniká film Petera Brooka na téma Moderato cantabile. Píše scénář k filmu Tak dlouhá nepřítomnost (Une si longue absence, režie Henri Colpi).

Roku 1964 píše román Vytržení Lol V. Steinové (Le Ravissement de Lol V. Stein). Rok po vydání Vicekonzula (Le Vice-Consul), 1966, natáčí svůj první autorský film La musica ve spolupráci s Paulem Sebanem. Tak se text, divadlo a film spojují v jediný výraz. Za bouřlivých květnových událostí roku 1968 v Paříži se stává členkou Výboru studentů a spisovatelů. Tyto události vylíčila v samostatném filmu Zničit, řekla (Détruire, dit-elle; 1969). Následují romány Abahn Sabana David a Láska (L'Amour), 1970 – oba zfilmované. Dále nejslavnější snímky India song (1975) a Její benátské jméno v pusté Kalkatě (Son nom de Venise dans Calcutta désert, 1976). Koncem 70. let se unavena intenzivní prací, chorobami a sužována alkoholismem začíná stahovat do soukromí a vrací se od filmu k psaní.

V roce 1980 experimentuje s tím, čemu se říká průběžné psaní: tak vzniká kniha Léto 80 (L'Été 80) propojující gdaňské události s příběhem milostného vztahu, inspirovaná mladým homosexuálem Yannem André Steinerem, který se o ni stará až do její smrti. Poskytuje stále častěji rozhovory časopisům, rozhlasu a televizi. Roku 1981 vychází řada dosud nepublikovaných textů (Na okraj I., II. – Outside I, II) i deníkových záznamů, jež do té doby čekaly na zveřejnění. 1982 podstoupí protialkoholní léčbu. Prózu Choroba zvaná smrt (La Maladie de la Mort) režíruje Peter Handke.

Klíčový autobiografický román Milenec (L'Amant) je odměněn prestižní cenou bratří Goncourtů (1984). V letech 1988–1989 stráví dlouhý čas v nemocnici, z toho pět měsíců mezi životem a smrtí. Útlá zpověď Psát (Écrire) je jedním z jejích posledních textů (1993). Její duševní stav se stále zhoršuje, jak dokazují zápisky vydané roku 1996 pod titulem To je všechno.

Z knihy Psát – v překladu Anny Kareninové, nakladatelství ARBOR VITAE, Praha 2002.