Narozen v obci Jizbice (u Náchoda), zemřel v Praze. Studoval na reálném gymnáziu v Náchodě (1916–1921), na Carnotově lyceu v Dijonu (baccalauréat 1924) a poté na Filozofické fakultě Univezity Karlovy bohemistiku, romanistiku a filozofii (PhDr. 1928). V roce 1929 vyučoval na reálce v Brně. V letech 1930–1934 byl tajemníkem Institutu slovanských studií (Institut des études slaves) v Ženevě. V roce 1931 se stal nejmladším docentem srovnávací literatury na Filozofické fakultě ženevské Calvinovy univerzity. R. 1934 se vrátil do Prahy; 1936 zastával funkci vedoucího redaktora kritické rubriky Lidových novin a habilitoval se na FF UK jako docent románských literatur. R. 1938 byl jmenován mimořádným profesorem romanistiky na Masarykově univerzitě v Brně.
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 učil na reálném gymnáziu v Praze. Byl činný v protinacistickém odboji, od konce 1944 vězněn. Po osvobození byl krátce členem České národní rady, později členem Zemského národního výboru. Na podzim 1945 byl jmenován profesorem srovnávací a obecné literatury na FF UK. Byl čestným doktorem francouzských univerzit (1946) a zahraničním členem madridské královské Akademie (1963). V roce 1950 mu bylo zakázáno učit, 1951 byla katedra komparatistiky zrušena a Černý přešel do Ústavu lidové písně. V září 1952 byl obviněn z protistátní činnosti, zatčen a souzen, na jaře 1953 pro nedostatek důkazů osvobozen. Od r. 1954 pracoval v Kabinetu pro moderní filologii ČSAV. Od r. 1960 zaměstnán v Archivu ČSAV.
Roku 1968 se jako profesor vrátil na FF UK a obnovil katedru srovnávací a obecné literatury, ale o dva roky později (1970) byl odvolán a poslán do důchodu. Znemožněna mu byla jak činnost pedagogická, tak i kritická a ediční. R. 1977 se stal signatářem Charty 77. Je autorem článků, recenzí, esejí v řadě časopisů domácích (Host, Signál, Plamen, Lidové noviny) i zahraničních. V estetických názorech vycházel z filozofie Bergsonovy, později z existencialismu; zdůrazňoval tvůrčí svobodu osobnosti. Zabýval se zejména romantismem a soudobou českou literaturou, psal eseje a studie (Karel Čapek, 1936; Zpěv duše, 1946; Osobnost, tvorba a boj, 1947; První sešit o existencialismu, 1948; Staročeská milostná lyrika, 1948; Staročeský Mastičkář, 1955; Knížka o Babičce, 1961; Studie a eseje z moderní literatury, 1969). V 70. letech a počátku 80. let publikoval eseje a kritické stati v exilových nakladatelstvích (především v '68 Publishers v Torontu) a v samizdatu (zejména edice Petlice): Za hádankami Bohumila Hrabala, 1975; Dvě studie masarykovské, 1977; Další studie o knihách edice Petlice a pro ni, 1979. Významné jsou čtyřsvazkové Paměti, zahrnující období od mládí až po 70. léta. Překládal z francouzštiny, španělštiny a italštiny beletrii (Cervantes, Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, 1931) a literárně-vědecká díla (F. De Sanctis, Dějiny italské literatury, 1959).
Syn pedagoga a literárního historika Václava Černého.