Pražský německý lyrik, prozaik a esejista. Narodil se v Praze, zemřel v Římě. Studoval v Praze germanistiku, slavistiku a dějiny umění. V tomto období se stává členem literární společnosti, která se schází v pražské kavárně Arco (F. Kafka, M. Brod, F. Werfel, E. E. Kisch, ad.). Za první světové války slouží v c.k. rakouské armádě. V té době spolurediguje brněnský měsíčník Der Mensch, kde mj. publikuje své překlady z díla O. Březiny. Spolupracuje s redakcí Prager Tagblatt a předními německými expresionistickými časopisy. Ukončuje studia na univerzitě a začíná pracovat jako překladatel na tehdejším Úřadu zmocněnce Německé říše v Praze.

V roce 1922 se žení s lyričkou G. Thiebergerovou, dcerou pražského rabína. Je jmenován tiskovým radou německého velvyslanectví v Praze, kterým zůstal až do r. 1933. R. 1939 emigroval do Anglie, 1941 se usadil natrvalo v USA a živil se výrobou uměleckých předmětů z kůže. V r. 1946 byl jmenován americkým občanem a v roce 1961 obdržel čestný rakouský titul profesora; zemřel během přednáškové cesty.

Jeho celou tvorbu poznamenal prožitek z Prahy a z Čech. Urzidil začal expresionistickou básnickou sbírkou Sturz der Verdammten (1919, Pád odsouzenců). Hojně publikoval v různých periodikách eseje, prózu, divadelní a literární kritiky, stati o výtvarném umění. Jeho prózy jsou z části autobiografické, časem dosáhly značné vybroušenosti: Die Verlorene Geliebte (1956, Ztracená milenka), jsou věnovány Praze stejně jako Prager Triptychon (1960, Pražský triptych) a esej Da geht Kafka (1965, Tudy jde Kafka). Jeho dalším vzorem byl zejména ve vztahu k přírodě A. Stifter, k jehož osobnosti se vracel stejně často jako ke Kafkovi. Během exilu se často obracel k tématům svého rodiště a přispíval do českého tisku. Urzidilova korespondence s Petrem Bezručem vyšla v New Yorku v roce 1963, autobiografická esej Život s českými malíři v r. 1966. Urzidilův jediný román o Americe je Das grosse Halleluja (1959, Velké aleluja).