Britský dramatik. Pochází z Oxfordu, absolvoval angličtinu a divadelní studia na univerzitě v Leedsu. Rodinné zázemí jako by se do jeho her prolínalo – otec je psycholog, matka pochází z politicky silně aktivní rodiny (její otec byl ministrem). Obě tyto roviny – hluboké psychologické propracování postav a zároveň silnou inklinaci k politickým a společenským tématům – najdeme v jeho hrách. Své první hry napsal ještě během studií; po absolutoriu se přesunul do Londýna, kde se pokoušel uchytit jako režisér. K průlomu v jeho kariéře došlo v roce 2005, kdy se zúčastnil projektu divadla Old Vic, během něhož měli mladí autoři v průběhu 24 hodin napsat a inscenovat vlastní hru. Jeho inscenace Comfort si získala pozornost obecenstva i kritiky a otevřela mu dveře k dalším příležitostem.
V roce 2007 získal rezidenci v divadle Royal Court Theatre a napsal pro ně hru Moje děti. Po jejím úspěchu napsal v následujících letech ještě dvě hry: Smluvní vztahy (2008) a Cock (2009). Další etapou v jeho kariéře byla objednávka hry pro londýnské Národní divadlo. Na rozdíl od jeho dřívějších her, ve kterých obvykle vystupovaly dvě až čtyři postavy a které byly hlubokými psychologickými sondami do jedné vyostřené lidské situace, se Bartlett ve hře Zemětřesení v Londýně (2010) rozmáchl k bohatě zalidněné, panoramaticky pojaté fresce o životě současné společnosti. V tomto trendu pokračoval i v další hře pro Národní divadlo, parafrázi na novozákonní příběh s lakonickým názvem 13 (2012). Poté se Bartlett ve svých hrách zase vrátil ke komornějšímu formátu.
Jeho hry se vyznačují hlavně tím, že jsou vždy aktuální. Zároveň je ale výsostně nedielogický, nesnaží se svému divákovi vnucovat názor, spíše mu ukazuje věc z různých úhlů či v širším panoramatu. Z toho důvodu se také zdržuje veřejných vystoupení, ať už v podobě rozhovorů či fungování na sociálních sítích. Je mistrem vypointovaného, hutného dialogu – ve většině svých her nepoužívá scénických poznámek, vše je u něj "ve slovech", případně v důmyslném grafickém systému, jímž vyznačuje všechny zámlky, vskočení do řeči a další dialogické situace. V tom prozrazuje inspiraci Shakespearem, k jehož napodobení se otevřeně přiznává.