Narozen v Pšovce (Mělník), zemřel v Lopudu (Jugoslávie). Syn ředitele lobkovického panství. V letech 1888–1896 studoval v Praze gymnázium a pak do roku 1900 práva. Po studiích se profesionálně věnoval literární tvorbě a žurnalistice. Silně ovlivněn pokrokářským hnutím 90. let 19. století, stal se vyhraněným stoupencem a posléze mluvčím radikálního českého nacionalismu a historicko-státoprávního programu požadujícího obnovu samostatného českého státu. Od roku 1907 redaktor Pokrokové revue, v letech 1910–1914 deníku Samostatnost; 1911–1918 jeden z vůdců České strany státoprávně-pokrokové. Za 1. světové války byl činný v domácím odboji; 1916–1917 vězněn ve Vídni. Od roku 1918 redaktor Národních listů a čelný představitel Čs. národní demokracie, 1918–1925 poslanec NS, od 1925 senátor.
Do literatury vstoupil v roce 1897 sbírkou dekadentně laděných veršů A porta inferi. Dekadentní individualismus postupně spojoval s vyhraněně kritickým pohledem na soudobou českou politickou a kulturní realitu. Základním motivem, neustále se vracejícím v jeho básnické, prozaické i dramatické tvorbě, se stal romanticky prožívaný svár ideálu a skutečnosti, touhy po absolutnu a intelektuální skepse; básnické sbírky a skladby: Marnosti (1900), Buřiči (1902), Milá sedmi loupežníků (1906), Giuseppe Moro (1911), drama Zmoudření Dona Quijota (prem. 1914), lyrická próza Krysař (1915). Atmosféru studentského hnutí a politických bojů 90. let zachytil v románech Konec Hackenschmiedův (1904) a Prosinec (1906); k této tematice se po letech vrátil v románu Prsty Habakukovy (1925). Dobovou českou společnost pronikavě analyzoval v úsečných satirických básních, shrnutých zejména ve sbírkách Satiry a sarkasmy (1905), Pohádky z naší vesnice (1910) a Prohrané kampaně (1914).
V rozsáhlé básnické tvorbě z let 1. světové války dospěl k monumentálnímu vyjádření vztahu jedince k vlasti a národu i mravního smyslu boje za národní osvobození – tetralogie Lehké a těžké kroky (1915), Anebo (1918), Okno (1921), Poslední rok (1922). Jeho reflexivní a intimní lyrika dosáhla vrcholu v poslední básnické sbírce Devátá vlna (1930). S Dykovým vztahem k politickému dění souvisely četné satirické prózy, např. Můj přítel Čehona (1925) a Holoubek Kuzma (1928), ale i pokus o třídílný generační román, který měl zachytit historii tří generací českého měšťanského rodu v půlstoletí kulturního a politického vývoje národa a který zůstal torzem, vydaným posmrtně pod titulem Děs z prázdna (1933). Rozsáhlá byla Dykova činnost novinářská a publicistická: brožury O Balkánu a o nás (1913), Ad usum pana presidenta republiky (1930), posmrtný výbor O národní stát (1932–1938); dokumentárně-historickou hodnotu mají jeho dvoudílné paměti Vzpomínky a komentáře (1927), vztahující se zvláště k období 1908–1918. Překládal též francouzskou poezii (Ch. Baudelaire, P. Verlaine, T. Corbiere).
Pohřben na Olšanských hřbitovech (VII, 13b, 26), Praha 3.