Narozen v Praze, zemřel tamtéž. Po absolvování gymnázia na Novém Městě (1884–1892) se stal úředníkem zemského finančního ředitelství, kde sloužil – nakonec ve funkci finančního rady – až do svého odchodu do výslužby. Od r. 1905 soustavně recenzoval divadelní dění v časopisech Slovo, Zlatá Praha, Světozor, Rozpravy Aventina a v letech 1921–1941 v deníku Národní politika, v němž mimoto 10 let vedl nedělní zábavnou přílohu. Za první republiky pracoval jako funkcionář Dramatického svazu, býval též členem mnoha uměleckých porot.

Do literatury vstoupil na přelomu století jako autor drobných povídek a náladových črt erotických námětů (Černé lilie, Pavouci, Labyrint lásky). V tematice pozdějších próz se prosadil autorův paralelní odborný zájem o divadlo a o problémy hereckého umění – povídky Opona tiše padá opakují v různých podobách situaci hercova loučení se scénou a otázku pomíjivosti jeho tvorby. Významná byla Engelmüllerova činnost divadelně kritická a historická.

V referátech i statích o českém divadle (napsal jich víc než 2000) navázal na obrozenský ideál divadla jako společensky výchovné instituce, která má sehrát kladnou úlohu v národních dějinách. Faktograficky spolehlivý, v kritickém soudu tradicionalistický až konzervativní. Od roku 1914 řídil monumentální projekt Ottův divadelní slovník (nedokončeno), kam napsal řadu hesel, včetně syntetické studie České divadlo. Dále autor her, monografií, studií a portrétů (Hana Kvapilová, 1908; Marie Hübnerová, 1928; Leopolda Dostalová, 1929; Eduard Vojan, 1930).

Bratr malíře Ferdinanda Engelmüllera. Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově (Slavín).