Scénograf, malíř, grafik a ilustrátor, narodil se v Brně, zemřel tamtéž. Mezi lety 1932–1940 studoval gymnázium a v letech 1940–1942 Školu uměleckých řemesel v Brně u profesora Karla Langra a Františka Süssera. V letech 1943–1944 byl totálně nasazen ve Špandavě u Berlína. Právě z této doby také pochází jeho celoživotní přátelství se spisovatelem Ludvíkem Kunderou, kterému byl právě Zezula předobrazem postavy malíře Zdeňka v dramatu Totální kuropění, jehož premiéra se uskutečnila roku 1961 v režii Evžena Sokolovského v Mahenově divadle. Těsně po válce pokračoval Zezula ve studiu na Filozofické fakultě brněnské univerzity, kde absolvoval osm semestrů na oborech dějiny umění a estetika. Kromě teorie se ale věnoval především divadelní praxi.

Již v roce 1945 se stal výtvarníkem nově vzniklého Svobodného divadla (dnešního Městského divadla Brno), s nímž také spojil celou svou profesionální kariéru v letech 1945–1980, ale ještě v průběhu 80. let s divadlem příležitostně spolupracoval. V tomto divadle se podílel na 270 inscenacích, z nichž byl většinou tvůrcem celé výpravy. Celkově vytvořil přes 600 scénických a kostýmních výprav. Jako scénograf dokázal vždy bravurně vyjádřit atmosféru děje, ať už stylizující strohostí, nebo naopak kombinací různých historizujících prvků.

Svou výtvarnou činnost pro Svobodné divadlo zahájil v roce 1945, kdy bylo v jeho náznakové symbolistní výpravě a za přítomnosti autora uvedena Nezvalova Manon Lescaut. Dále se jeho tvorba vyvíjela k abstraktnímu zjednodušování scény např. v inscenacích Anouilhovy Antigony (1946), Karvašova Meteoru (1947) nebo Kischovy Tonky Šibenice (1947). V estetice jednoduché scény založené na geometrických zkratkách prostoru pokračoval i v inscenaci Brechtova Dobrého člověka ze Sečuanu (1959) a v Kupci benátském. V soudobé hře Andorra (1962) vytvořil strohé geometrické útvary napodobující fasády městských domů. Velmi pozoruhodnou scénu navrhl v roce 1962 k české premiéře dramatizace Čapkova románu Válka s mloky. Jeden z vizuálně nejpůsobivějších scénických návrhů se zachoval k inscenaci Kohoutovy hry August August, august z roku 1968.

Kromě své domovské scény dlouhodobě spolupracoval např. s Národním divadlem v Brně, kde na sebe upozornil např. návrhy kostýmů pro Plautova Lišáka Pseudola (1954), scénou ke hře Mikuláš Dačický z Heslova (1954) nebo k opeře Eugena Suchoně Krútňava (1957). Spolupracoval s dalšími divadly v Praze, Olomouci, Ostravě, Uherském Hradišti, Bratislavě, Žilině i v Gdaňsku, Cvikavě a Bautzenu.

Věnoval se též volné malířské tvorbě a knižní ilustraci. Za svého života uspořádal dvacet samostatných a desítky kolektivních výstav. S velkou odezvou se setkala zvláště jeho kreslená strašidýlka, zvláštní bytosti, které jsou součástí našeho každodenního života, i když je nikdo (kromě autora) nevidí (Strašidlopis, knižně vyšel až v r. 1998). Kromě strašidýlek byl celý život fascinován brněnským prostředím a zejména brněnským hantecem. V tomto duchu sepsal své Starobrněnské vzpomínky, které jsou důkazem jeho neutuchajícího smyslu pro humor. V roce 1963 získal společně s malířem Františkem Malým 2. cenu v soutěži na návrh opony Janáčkova divadla v Brně. O čtyři roky později získal Polský řád tisíciletí. Působil jako pedagog Střední uměleckoprůmyslové školy.

V roce 1950 se oženil s režisérkou Olgou Waltrovou a stal se tak součástí slavné brněnské herecké rodiny Waltrových a Pechových. Pohřben je na Ústředním hřbitově v Brně (odd. 25b, hrob č. 57-58).