Eliška Pešková
Datum narození
01.07.1833
Datum úmrtí
23.05.1895
Další používaná jména
Josef Hlaváček
Životopis
Narozena v Praze, zemřela tamtéž. Vlastním jménem Elizabeth Peschke. Po několika lekcích u německé herečky N. Herbstové debutovala v roce 1849 v německém představení ochotnického Švestkova divadla na Starém Městě. Zde si jí povšimli P. Švanda a J. K. Tyl a získali ji pro český soubor Stavovského divadla. Byla tu angažována od srpna 1849 do roku 1862, kdy přešla do Prozatímního divadla. Za Švandovy dramaturgické a režijní éry v Prozatímním divadle (1862–1866) se stalo herectví Peškové nepostradatelnou oporou jeho programu, zaměřeného především na veselohru a hru ze současnosti. Pro rozpory s divadelní správou, která po roce 1869 těžce nesla konkurenci Švandovy společnosti v blízkosti centra Prahy, byla Pešková v roce 1870 propuštěna. Hostovala pak nejprve v manželově souboru, v roce 1874 se stala jeho stálou členkou.
V polovině 80. let se vzdala herecké dráhy a věnovala se pedagogické činnosti. Značné schopnosti prokázala i jako divadelní podnikatelka. Byla autorkou myšlenky zřídit v roce 1866 zvláštní společnost pro Plzeň, později i letní scénu na Vinohradech a na Smíchově. Po Švandově smrti v roce 1891 postavila novou arénu na Smíchově a až do své smrti řídila sama její provoz a vlastně i chod společnosti svého syna P. Švandy mladšího.
Patřila k nejlepším hereckým pedagogům své doby. Vychovala řadu vynikajících hereček nejrůznějších uměleckých typů (O. Sklenářová-Malá, J. Šamberková, H. Dumková-Benoniová, J. Čermáková, M. Pštrossová, K. Syřínková, A. Volfová, H. Kubešová-Kvapilová aj.). Také její překladatelská činnost prozrazovala úzký kontakt umělkyně s divadelním obecenstvem. Počet jejích překladů, adaptací, dramatizací, kabaretních výstupů i her se odhaduje na 600–700 kusů; mnohé z nich zveřejňovala pod pseudonymy (Jaromír Křenek, Bedřich Novotný, Karel Javůrek). Vyhovovala především touze českého diváka po veselohře a snažila se uvádět německé i francouzské novinky většinou v české premiéře, i když často bez náročnějšího uměleckého výběru.
Od 60. let prakticky až do konce století měla vliv jako překladatelka a autorka na repertoár Švandovy společnosti (tj. vinohradské i smíchovské arény, divadla v Plzni, v Brně a Divadla U Libuše), ale též na dramaturgii ochotníků a kočovných společností. Její překlady a dramatické pokusy nesnesou vysoká literární měřítka, ale jejich dialog měl živý spád a vynikal jadrnou slovní obrazivostí prostého městského člověka (Rosen: Když stará škatule chytne, 1869 aj.). Z dramatizací jsou nejvýznamnější Kříž u potoka (1871) a Vesnický román (1871) podle románů K. Světlé. Vývojově nejzáslužnější byly ty překlady Peškové (i když šlo o převody z německých úprav), díky jimž se uskutečnily české premiéry her Björnsonových (Novomanželé, Plzeň 1871) a Ibsenových (Nepřítel lidu, Švandovo divadlo 1887; Nora – pod titulem Vánoce – Brno 1887 aj.). Z německé dramatizace přeložila i Zolova Zabijáka (1880) a Nanu (1882), které uvedl její manžel v divadle na Smíchově rovněž v české premiéře.
Manželka divadelního ředitele a režiséra Pavla Švandy ze Semčic st., matka divadelních ředitelů Pavla Švandy ml. a Karla Švandy, překladatele Jaroslava Švandy a herečky Marie Švandové (provdané Stankovské, později Koldínské).
Textové a hudební úpravy
Jen mimochodem! premiéra SEZONA 1883/1884 - Překlad, Úprava
Jen mimochodem premiéra SEZONA 1895/1896 - Úprava
Fotogalerie
Eliška Pešková