Arménský skladatel, narodil se v Tbilisi, zemřel v Moskvě. Syn knihaře, od dětství měl možnost poznávat arménskou lidovou hudbu v podání lidových pěvců, tzv. ašugů. Hudbě se začal věnovat poměrně pozdě, teprve v 16 letech se začal učit na klavír. V roce 1922 byl přijat na moskevský Institut Gněsinových, kde 7 let studoval hru na klavír, violoncello; skladbu studoval na moskevské konzervatoři u N. J. Mjaskovského. Sám pak zde v šedesátých a sedmdesátých letech skladbu učil. Jeho samorostlý hudební talent se projevil už vo době studií. Ve své tvorbě se opíral o ruské klasiky Čajkovského a Rimského-Korsakova a arménský folklor. Napsal balety Gajané (1942) a Spartakus (1956), tři symfonie (1935-1946), tři koncerty s orchestrem (1937-1946). Věnoval se kompozici scénické hudby (Maškaráda, 1941 aj.), hudbě k filmům. Z jeho posledního období pocházejí Sonáta pro klavír (1961), koncertní rapsodie pro housle (1961), violoncello (1963) a klavír (1965), Sonáta-monolog pro housle (1976) a Sonáta pro violu (1976). Chačaturjan nikdy nebyl příznivcem hudební moderny. Přesto byl v v roce 1948 obviněn z "formalistického, protilidového směru". Jeho nejpopulárnější skladbou je Šavlový tanec z baletu Gajané.