Moliere
Další používaná jména
Jean Baptiste Poquelin
Životopis
Moliére se narodil 15. ledna 1622 v pařížském Domě u opic (Pavillon des singes) jako Jean-Baptiste Poquelin, prvorozený syn čalounického mistra Jeana Poquelina a jeho manželky Marie Cressé. Ta zemřela na tuberkulózu, když mu bylo deset let; rok na to se měšťan Poquelin znovu oženil.Mistr čalouník samozřejmě očekával, že syn půjde v jeho šlépějích – zvláště poté, co si v roce 1631 zakoupil vážený a výnosný úřad královského komorního čalouníka. Budoucího Moliéra ale mnohem víc zajímala literatura a především divadlo – mimo jiné pod vlivem dědečka Cressého, který vodil Poquelinovy děti k mostu Pont-Neuf na vystoupení lidových komiků i do Burgundského paláce, kde hrála královská herecká společnost. Během studií na jezuitské de Clermont v ulici Saint-Jacques se věnoval latině, historii, zeměpisu, ale především se zde setkal s klasiky komediálního žánru Plautem a Terentiem a také se spolužáky Cyranem de Bergerac a Chapellem, libertiny, kteří ho uvedli do pařížského divadelního prostředí. Ve studiu pokračoval na pařížské právnické fakultě – když ale po pár měsících otec zjistil, že se věnuje více divadlu než paragrafům, poslal ho dostudovat do Orléansu. Po návratu do Paříže mu svěřil funkci královského komorního čalouníka, z kteréhožto titulu Jean-Baptiste v roce 1642 doprovázel krále Ludvíka XIII. na cestě do Languedocu a stal se svědkem odhaleného spiknutí proti králi a kardinálovi de Richelieu. K významnému zvratu v jeho životě dochází na začátku roku 1643, kdy oznámil otci, že se hodlá věnovat divadlu, a požádal ho o vyplacení podílu z dědictví po matce. Přes otcovo naléhání pak v červnu téhož roku podepsal spolu s herečkou Madeleine Béjartovou, jejími dvěma sourozenci a devíti dalšími herci smlouvu o založení Skvělého divadla (L’Illustre Théâtre). Najali si zpustlou míčovnu a na vlastní náklady ji upravili k divadelním účelům. Někdy v této době se také objevuje pseudonym Moliére, který přijal nejspíš proto, aby nepoškodil dobré měšťanské jméno své rodiny. Příští dva roky hrálo Skvělé divadlo se střídavým úspěchem, který byl ale příliš střídavý na to, aby stačil k naplnění divadelní kasy – společnost upadala do stále větších dluhů a v srpnu 1645 Moliére dokonce skončil ve vězení pro dlužníky. Poté, co byl přáteli vysvobozen, se spolu se sourozenci Béjartovými přidal k jiné herecké společnosti a příštích několik let se společně pohybovali především po jihu Francie. Je příznačným paradoxem, že Moliére, budoucí obdivovaný komik a především autor nesmrtelných komedií, toužil být tragickým hercem. Pracoval na své mluvě – mluvil prý překotně a zadrhával, což se snažil odstranit, ale vedlo to jen k získání další řečové vady – po každé jeho větě se ozvalo podivné škytnutí. To, spolu s mimořádně pohyblivou mimikou, vyvolávalo u obecenstva salvy smíchu, šlo-li o komickou roli, ale také vlny nevole, pokoušel-li se o role tragické. V Limoges byl prý dokonce zasypán pečenými jablky a vypískán. Snad právě to ho přivedlo k psaní komedií. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let se začínají šířit zvěsti o novém autoru skvělých frašek. Zároveň se Moliére vypracoval do čela své herecké společnosti a stal se jejím ředitelem. Prvními Moliérovými hrami, byť ne se zcela prokázaným autorstvím, jsou jednoaktové frašky Žárlivý Petřík (La Jalousie du Barbouillé) a Létající lékař (Le Médecin volant), spíše ještě rámcové scénáře pro improvizaci, než skutečné hry. První celovečerní hrou je pětiaktová veršovaná komedie Popleta aneb Láska s překážkami (L’Etourdi ou le Contretemps), hraná poprvé v Lyonu v roce 1652.Následujícího roku dostala Moliérova herecká společnost své první stálé angažmá, a to u dvora známého libertina knížete de Contiho v Languedocu, což jim zajistilo stálý plat a právo užívat titulu Herecká dvorní společnost knížete Armanda de Conti. K jejich smůle se ale kníže dal pár let nato na pokání, divadlo se tudíž pro něj stalo nástrojem ďábla a tak odňal Moliérově společnosti svou ochranu. Moliére se proto vydává přes Grenoble do Rouenu, kde se seznamuje s Pierrem Corneillem a jeho bratrem Thomasem. Především ale v létě 1658 vede v Paříži jednání, která vyústí v to, že si celou hereckou společnost vezme pod ochranu bratr krále Ludvíka XIV. a propůjčí jí titul La troupe du Monsieur.V říjnu téhož roku vystoupila Moliérova skupina poprvé v Louvru před králem a celým dvorem. Při Corneillově tragédii Nicoméde se vznešené publikum trochu nudilo. Pak ale vystoupil Moliére v hlavní roli své frašky Zamilovaný doktor (Le Médecin amoureux) a bylo vyhráno. Dostali královo svolení, aby hráli střídavě s italskými herci v Malém bourbonském paláci. Odtud se záhy museli přesunout do Palais-Royal, protože Malý bourbonský palác byl zbourán v rámci přestavby Louvru (údajně v tom měli prsty žárliví herci z konkurenčního Burgundského paláce).První Moliérovou pařížskou premiérou byly v listopadu 1659 Směšné preciózky (Les Précieuses ridicules), v nichž si vzal na mušku vyumělkovanou a zároveň pokryteckou salonní módu preciozity, jež v té době zachvacovala Paříž. Řada šlechticů se samozřejmě cítila uražena a Preciózky se staly také první Moliérovou hrou, která byla zakázána – ovšem jen na 14 dnů. Mladý Ludvík XIV. a jeho kardinál Mazarin byli nebojácnému autorovi frašek nakloněni a tam mohl Moliére pokračovat v práci. Po frašce Sganarel aneb Domnělý paroháč (Sganarelle ou le Cocu imaginaire) a nepříliš úspěšném pokusu o hrdinskou komedii Don Garcia Navarrský aneb Žárlivý princ (Don Garcie de Navarre ou le Prince jaloux) následovala další větší komedie Škola pro muže (L’Ecole des maris). Vedle toho psal Moliére i žánr, který nazýval comédie-ballet, určený výhradně pro dvorské slavnosti – kombinoval zde krátké fraškovité výstupy, ne vždy spojené pevnou dějovou osnovou, s tanečními vložkami. Prvním dílem toho druhu je komedie-balet Protivové (Les Fâcheux) z roku 1661, v níž zobrazil nejrůznější směšné typy dvořanů a na níž se poprvé podílel jeho budoucí stálý spolupracovník Jean-Baptiste Lully. V únoru roku 1662 se Moliére oženil s o dvacet let mladší dcerou své herecké partnerky a někdejší milenky, Armandou Béjartovou. To posloužilo protimolièrovské frontě jako zdroj pro nejrůznější pomluvy – mimo jiné se tak měl oženit s vlastní dcerou. Příležitost pro zlé jazyky nastala ještě téhož roku, kdy měla premiéru další mravoličná komedie Škola pro ženy (L’Ecole des femmes). Po kritice předchozích her ze strany klasicistů byla napsána celá veršem a v pěti aktech a i po jiných stránkách plně vyhovovala klasicistnímu ideálu. Byl to Moliérův největší úspěch za života. Zároveň ale rozvířil vlnu nevole, zejména v církevních a „svatouškovských“ kruzích. Ty Moliéra obvinily z podrývání morálky a zesměšňování náboženství. Moliére odpověděl v červnu 1663 Kritikou Školy pro ženy (La Critique de l’Ecole des femmes), v níž salonní intelektuálové a preciózky rozebírají jeho hru, a posléze v říjnu téhož roku Versailleskou improvizací (L’Impromptu de Versailles), v níž zesměšnil všechny své odpůrce – církevní hodnostáře, šlechtu i závistivé herecké konkurenty. Po klidném začátku roku 1664, kdy napsal na královskou objednávku novou komedii-balet Sňatek z donucení (Le Marriage forcé), tentokrát už v plné spolupráci s Lullym, a pastorální komedii Princezna z Elidy (La Princesse d’Elide) přišlo další kolo protimoliérovského tažení poté, co Moliére v rámci versailleských slavností uvedl v jakési předpremiéře první tři dějství první, dnes neznámé verze Tartuffa. Tato hra, v níž zobrazil pokryteckého církevního hodnostáře, otevřeně útočila na dobové samozvané strážce dobrých mravů, kteří se pod různými záminkami vtírali do rodin a snažili se ovlivňovat jejich soukromý život. Tato mravnostní policie, zaštítěná Společností nejsvětější svátosti (Compagnie du Saint-Sacrement), dosáhla po versailleské předpremiéře prostřednictvím královny matky a pařížského arcibiskupa toho, že král uvedení Tartuffa zakázal.Moliére potřeboval pro svou společnost rychle novou veselou hru, a proto napsal během několika týdnů a v próze Dona Juana. Ani s ním však proti náboženské reakci neuspěl – byl obviněn z hlásání ateismu a libertinství a král jej po patnácté repríze vybídl, aby hru stáhl z repertoáru. Přesto mu i nadále zachoval přízeň – od roku 1665 podléhá Moliérův soubor přímo králi a nese titul Královská společnost Palais-Royal. Moliére ve snaze udržet své divadlo nad vodou píše další komedii-balet Láska lékařem (L’Amour médecin). Na podzim 1665 se dramatik, vyčerpaný spory, zklamaný nedostatkem královy podpory a nemocný, uchýlil na své venkovské sídlo v Auteuil u Paříže, kde během následující zimy a jara dopsal Misantropa (Le Misantrophe), v němž se ústy škarohlída Alcesta vyznal ze svého rozčarování soudobou pařížskou společností. Premiéra proběhla bez většího ohlasu – vyšší společnost ji sice ocenila jako „nenapodobitelné mistrovské dílo“, ale širšímu publiku tato nekomická komedie nic neříkala. Od září 1666 ho proto Moliére uváděl s novou komedií Lékařem proti své vůli (Le Médecin malgré lui), aby zvýšil tržby. Vedle toho uvedl v témže roce několik menších prací – heroické pastorální komedie Melicerta (Mélicerte) a Komická pastorála (La Pastorale comique); na začátku roku 1667 je nahradila nová komedie-balet Sicilián aneb Láska malířem (Le Sicilien ou l’Amour peintre).V srpnu 1667 Moliére docílil toho, že mohl – po řadě úprav a pod novým názvem – být uveden Tartuffe (nyní Panulf). Premiéra se setkala s obrovským úspěchem, ale pařížský soud, jehož předseda de Lamoignon byl členem Společnosti nejsvětější svátosti, ho hned vzápětí zakázal a postavil k divadlu stráže, aby zabránily divákům ve vstupu. Moliére se obrátil ke králi a když neuspěl, protestně zavřel divadlo na sedm týdnů. Během této pauzy stačil napsat Amfitryona (Amphitryon), volnou adaptaci Plautovy komedie, která měla premiéru v lednu 1668 a měla velký úspěch. Zároveň – podporován královským ministrem Colbertem – začal nenápadně pracovat na zrušení zákazu Tartuffa. Od podzimu 1667 ho uváděl pod původním názvem při různých slavnostních příležitostech mimo své divadlo. Zároveň pracoval na nové, králem opřipomínkované verzi a také na dalších dvou hrách, které byly uvedeny v roce 1668 – Jiří Dudek aneb Napálený manžel (George Dandin ou le Mari confondu) a Lakomec (L’Avare). Premiéra nové verze Tartuffa se konala bez předchozího ohlášení 5. února 1669 – týž den, kdy Moliére obdržel králův souhlas. Byl to největší úspěch Moliérovy kariéry. V den premiéry bylo tak nabito, že některým divákům hrozilo zadušení, a při dalších reprízách to nebylo o nic lepší. Kontroverze kolem Tartuffa nicméně pokračovala ještě dlouho po autorově smrti – např. v polovině 19. století byl vydáván v edicích lidové četby v rámci boje proti vlivu církve ve školství.Po neúspěchu Lakomce u pařížského publika se Moliére věnoval především práci pro krále – psal baletní komedie pro různé dvorské příležitosti. K nim patří Pán z Prasečkova (Monsieur de Pourceaugnac), který byl později s úspěchem uváděn bez baletních vložek jako tříaktová fraška; Skvělí milenci (Les Amants magnifiques), komplexní barokní podívaná s tanci a hudbou a v jistém smyslu předchůdce dnešního muzikálu; Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme), do něhož byly na politickou objednávku v souvislosti s návštěvou osmanského vyslance zařazeny turecké výjevy. K vlastní práci pro Palais-Royal se Moliére vrátil až v roce 1671, kdy uvedl novou frašku Scapinova šibalství (Les Fourberies de Scapin), která se však nesetkala s výrazným úspěchem, a komedii Hraběnka z Nouzova (La Comtesse d’Escarbagnas), vzniklou z úvodní improvizace k dvorské revui nazvané Balet baletů. Novou komedii v pravém slova smyslu – v pěti aktech, psanou veršem, dodržující estetické principy klasicismu – představil Moliére až v březnu 1672 pod názvem Učené ženy (Les Femmes savantes). Byla to nová satira na preciózky, které se nyní kromě literatury věnovaly i různým vědám. Proti očekávání se však nová hra nesetkala s velkým úspěchem u měšťanského publika; její obliba však začala stoupat záhy po Moliérově smrti a dnes patří k jeho nejhranějším hrám.Snad už koncem roku 1672 začal Moliére psát novou hru pod dojmem pamfletu jistého Le Boulangera de Chalussay, který ho označil za „chodící kostru“ (což asi odpovídalo pravdě, protože Moliére byl už v té době těžce nemocný) a za hypochondra. Hra vznikala na královskou objednávku jako komedie-balet, ale z důvodů sporů mezi Moliérem a skladatelem Lullym Zdravého nemocného (Le Malade imaginaire) nakonec jako první viděla pařížská veřejnost v divadle Palais-Royal, a to 10. února 1673. Hra sklidila velký úspěch, v neposlední řadě díky výkonu samotného Moliéra v titulní roli. Vyčerpávající role spolu s dalšími těžkostmi se však nakonec stala Moliérovi osudnou. Čtvrtou reprízu, kterou hrál s horečkou, jen stěží dohrál; při poslední scéně musel být odnesen z jeviště do svého nedalekého bytu. Zde dostal silné chrlení krve a po několika hodinách zemřel – bez posledního pomazání, protože kněží, pro které jeho žena poslala, se odmítli dostavit. Bylo to 17. února 1673. Herec La Grange si o tom do svého rejstříku poznamenal:„Dnešního dne, kolem desáté hodiny večerní, zemřel pan de Moliére ve svém domě v Richelieuově ulici. Trápila ho rýma a plicní zánět, takže si pan de Moliére touto velkou námahou roztrhl v těle nějakou žílu a žil pak už jen asi půl nebo tři čtvrtě hodiny.“ Pařížský arcibiskup odmítl povolit pohřeb do posvěcené půdy. Na přímluvu jeho vdovy Armandy u krále byl Moliére v noci a bez obřadu uložen do země na svatojakubském hřbitově, na místě, kam se pohřbívali sebevrazi a nekřtěňátka. Připravil Jan Tošovský
Je autorem titulů
Amfitryon (Činohra)
Bařtipán (Činohra)
Don Juan (Činohra)
George Dandin (Činohra)
Lakomec (Činohra)
Létavý lékař (Činohra)
Misantrop (Činohra)
Óda (Ostatní)
Sicilián (Činohra)
Škola pro ženy (Činohra)
Tartuffe (Činohra)
Zdravý nemocný (Činohra)