Moliére se narodil v pařížském Domě u opic (Pavillon des singes) jako Jean-Baptiste Poquelin, prvorozený syn čalounického mistra Jeana Poquelina a jeho manželky Marie Cressé. Otec očekával, že syn půjde v jeho šlépějích – zvláště poté, co si v roce 1631 zakoupil vážený a výnosný úřad královského komorního čalouníka. Budoucího Moliéra ale mnohem více zajímala literatura, a především divadlo. Zásadně jej v tomto ohledu ovlivnil dědeček Cressé, který vodil Poquelinovy děti k mostu Pont-Neuf na vystoupení lidových komiků i do Burgundského paláce, kde hrála královská herecká společnost.

Během studií na jezuitské College de Clermont v ulici Saint-Jacques se věnoval latině, historii, zeměpisu, ale především se zde setkal s klasiky komediálního žánru Plautem a Terentiem. Mezi jeho spolužáky patřili i libertini Cyrano de Bergerac a Chapelle, kteří ho uvedli do pařížského divadelního prostředí. Ve studiu pokračoval na pařížské právnické fakultě – když ale po pár měsících otec zjistil, že se věnuje více divadlu než paragrafům, poslal ho dostudovat do Orléansu. K významnému zvratu v jeho životě dochází na začátku roku 1643, kdy oznámil otci, že hodlá jít k divadlu, a požádal jej o vyplacení podílu z dědictví po matce. Přes otcovo naléhání pak v červnu téhož roku podepsal spolu s herečkou Madeleine Béjartovou, jejími dvěma sourozenci a devíti dalšími herci smlouvu o založení Skvělého divadla (L’Illustre Théâtre). Někdy v této době se také objevuje pseudonym Moliére. Příští dva roky hrálo Skvělé divadlo se střídavým úspěchem, který byl ale příliš střídavý na to, aby stačil k naplnění divadelní kasy. V srpnu 1645 Moliére dokonce skončil ve vězení pro dlužníky.

Na přelomu 40. a 50. let se začínají šířit zvěsti o novém autorovi skvělých frašek. Zároveň se Moliére vypracoval do čela své herecké společnosti a stal se jejím ředitelem. Prvními Moliérovými hrami, byť ne se zcela prokázaným autorstvím, jsou jednoaktové frašky Žárlivý Petřík (La Jalousie du Barbouillé) a Létající lékař (Le Médecin volant). Formou však šlo spíše o rámcové scénáře pro improvizaci. První celovečerní hrou je pětiaktová veršovaná komedie Popleta aneb Láska s překážkami (L’Etourdi ou le Contretemps), hraná poprvé v Lyonu v roce 1652.

Následujícího roku dostala Moliérova herecká společnost své první stálé angažmá u dvora známého libertina knížete de Contiho v Languedocu, což jim zajistilo stálý plat a právo užívat titulu Herecká dvorní společnost knížete Armanda de Conti. K jejich smůle se pár let nato dal kníže na pokání, divadlo začal pokládat za nástroj ďábla a odňal Moliérově společnosti svou ochranu. Proto Moliére vedl v létě 1658 v Paříži jednání, která vyústila v to, že si celou hereckou společnost vzal pod ochranu bratr krále Ludvíka XIV. a propůjčil jí titul La troupe du Monsieur. V říjnu téhož roku vystoupila Moliérova skupina poprvé v Louvru před králem a celým dvorem.

První Moliérovou pařížskou premiérou byly v listopadu 1659 Směšné preciózky (Les Précieuses ridicules). Řada šlechticů se hrou cítila uražena a Preciózky se staly prvním Moliérovým dílem, jež bylo zakázáno – ovšem jen na 14 dnů. Mladý Ludvík XIV. a kardinál Mazarin byli nebojácnému autorovi frašek nakloněni, a tak mohl Moliére pokračovat v práci. Po frašce Sganarel aneb Domnělý paroháč (Sganarelle ou le Cocu imaginaire) a nepříliš úspěšném pokusu o hrdinskou komedii Don Garcia Navarrský aneb Žárlivý princ (Don Garcie de Navarre ou le Prince jaloux) následovala další větší komedie Škola pro muže (L’Ecole des maris). Vedle toho psal Moliére i žánr comédie-ballet, určený výhradně pro dvorské slavnosti, v němž kombinoval krátké fraškovité výstupy s tanečními vložkami. Prvním dílem toho druhu je komedie-balet Protivové (Les Fâcheux) z roku 1661, na nichž se podílel i jeho budoucí stálý spolupracovník, skladatel Jean-Baptiste Lully.

V únoru roku 1662 se Moliére oženil s dcerou své herecké partnerky a někdejší milenky, Armandou Béjartovou. To posloužilo protimolierovské frontě jako zdroj pro nejrůznější pomluvy. Příležitost pro zlé jazyky nastala ještě téhož roku, kdy měla premiéru další mravoličná komedie Škola pro ženy (L’Ecole des femmes). Po kritice předchozích her ze strany klasicistů ji Moliére napsal veršem a v pěti aktech, a i po jiných stránkách plně vyhovovala klasicistnímu ideálu. V církevních a „svatouškovských“ kruzích však rozvířila vlnu nevole. Ty autora obvinily z podrývání morálky a zesměšňování náboženství. Moliére odpověděl v červnu 1663 Kritikou Školy pro ženy (La Critique de l’Ecole des femmes), v níž salonní intelektuálové a preciózky rozebírají jeho hru, a posléze v říjnu téhož roku Versailleskou improvizací (L’Impromptu de Versailles), kde zesměšnil všechny své odpůrce – církevní hodnostáře, šlechtu i závistivé herecké konkurenty.

Po klidném začátku roku 1664, kdy napsal na královskou objednávku novou komedii-balet Sňatek z donucení (Le Marriage forcé), tentokrát už v plné spolupráci s Lullym, a pastorální komedii Princezna z Elidy (La Princesse d’Elide) přišlo další kolo protimoliérovského tažení poté, co Moliére v rámci versailleských slavností uvedl v jakési předpremiéře první tři dějství dnes neznámé verze Tartuffa. Dosáhl však jen toho, že král prostřednictvím královny matky a pařížského arcibiskupa uvedení Tartuffa pro opětovnou kritiku církve zakázal. Moliére potřeboval pro svou společnost rychle novou veselohru, a proto napsal během několika týdnů a v próze Dona Juana. Ani s ním však neuspěl. Byl obviněn z hlásání ateismu a libertinství a král jej po 15. repríze vybídl, aby hru stáhl z repertoáru. Přesto mu i nadále zachoval přízeň – od roku 1665 podléhal Moliérův soubor přímo králi a nesl titul Královská společnost Palais-Royal. Moliére ve snaze udržet své divadlo nad vodou píše další komedii-balet Láska lékařem (L’Amour médecin).

Na podzim 1665 se dramatik vyčerpaný spory, zklamaný nedostatkem královy podpory a nemocný, uchýlil na své venkovské sídlo v Auteuil u Paříže, kde během následující zimy a jara dopsal Misantropa (Le Misantrophe). Premiéra proběhla bez většího ohlasu – vyšší společnost ji sice ocenila jako „nenapodobitelné mistrovské dílo“, ale širšímu publiku tato nekomická komedie nic neříkala. Od září 1666 ho proto Moliére uváděl s novou komedií Lékařem proti své vůli (Le Médecin malgré lui), aby zvýšil tržby. V srpnu 1667 Moliére docílil toho, že mohl – po řadě úprav a pod novým názvem – uvést Tartuffa (nyní Panulfa). Premiéra se setkala s obrovským úspěchem, ale pařížský soud, jehož předseda de Lamoignon byl členem Společnosti nejsvětější svátosti, ho vzápětí zakázal a postavil k divadlu stráže, aby zabránily divákům ve vstupu. Moliére se obrátil ke králi, a když neuspěl, protestně zavřel divadlo na 7 týdnů. Během této pauzy stačil napsat Amfitryona (Amphitryon), volnou adaptaci Plautovy komedie, která měla s velkým úspěchem premiéru v lednu 1668. Zároveň – podporován královským ministrem Colbertem – začal pracovat na zrušení zákazu Tartuffa.

Od podzimu 1667 ho uváděl pod původním názvem při různých slavnostních příležitostech mimo své divadlo. Zároveň pracoval na nové, králem opřipomínkované verzi a také na dalších dvou hrách, které byly uvedeny v roce 1668 – Jiří Dudek aneb Napálený manžel (George Dandin ou le Mari confondu) a Lakomec (L’Avare). Premiéra nové verze Tartuffa se konala bez předchozího ohlášení 5. 2. 1669 – týž den, kdy Moliére obdržel králův souhlas. Šlo o největší úspěch Moliérovy kariéry. Kontroverze kolem Tartuffa nicméně pokračovala ještě dlouho po autorově smrti – např. v polovině 19. století byl vydáván v edicích lidové četby v rámci boje proti vlivu církve ve školství.

Po neúspěchu Lakomce u pařížského publika se Moliére věnoval především práci pro krále – psal baletní komedie pro různé dvorské příležitosti. K nim patří Pán z Prasečkova (Monsieur de Pourceaugnac), který byl později s úspěchem uváděn bez baletních vložek jako tříaktová fraška; Skvělí milenci (Les Amants magnifiques), komplexní barokní podívaná s tanci a hudbou a v jistém smyslu předchůdce dnešního muzikálu; Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme), do něhož byly na politickou objednávku v souvislosti s návštěvou osmanského vyslance zařazeny turecké výjevy. K vlastní práci pro Palais-Royal se Moliére vrátil až v roce 1671, kdy uvedl novou frašku Scapinova šibalství (Les Fourberies de Scapin), která se však nesetkala s výrazným úspěchem, a komedii Hraběnka z Nouzova (La Comtesse d’Escarbagnas), vzniklou z úvodní improvizace k dvorské revui nazvané Balet baletů. Novou komedii v pravém slova smyslu – v pěti aktech, psanou veršem, dodržující estetické principy klasicismu – představil Moliére až v březnu 1672 pod názvem Učené ženy (Les Femmes savantes). Byla to nová satira na preciózky, které se nyní kromě literatury věnovaly i různým vědám. Proti očekávání se však nová hra nesetkala s velkým úspěchem u měšťanského publika; její obliba však začala stoupat záhy po Moliérově smrti a dnes patří k jeho nejhranějším hrám.

Zřejmě už koncem roku 1672 začal psát Moliére novou hru v reakci na pamflet jistého Le Boulangera de Chalussay, který ho označil za „chodící kostru“ (Moliére byl v té době už těžce nemocný) a za hypochondra. Hra vznikala na královskou objednávku jako komedie-balet, ale kvůli sporům mezi Moliérem a skladatelem Lullym nakonec Zdravého nemocného (Le Malade imaginaire) viděla pařížská veřejnost v divadle Palais-Royal 10. 2. 1673. Hra sklidila velký úspěch i díky výkonu samotného Moliéra v titulní roli, která se mu však nakonec stala osudnou. Čtvrtou reprízu, kdy vystupoval navzdory horečce, dohrál jen stěží. Při poslední scéně musel být odnesen z jeviště do svého nedalekého bytu, kde v důsledku silného chrlení krve po několika hodinách zemřel.

Pařížský arcibiskup odmítl povolit pohřeb do posvěcené půdy. Na přímluvu jeho vdovy Armandy u krále byl Moliére v noci a bez obřadu uložen do země na svatojakubském hřbitově, na místě, kam se pohřbívali sebevrazi a nekřtěňátka.

Připravil Jan Tošovský, dramaturg Činohry ND