Narozen v Semilech, zemřel v Praze. Vlastním jménem Kamil Zeman, syn Antala Staška. Po maturitě (1900) studoval 1900–1902 práva v Berlíně a v Praze, 1902 přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval historii a zeměpis. R. 1907, kdy měl skládat státní zkoušky, studia opustil a stal se novinářem levicového zaměření (Dělnické listy ve Vídni, Právo lidu). V letech 1919–1921 byl stoupencem marx. levice v sociálně-demokratické straně, od r. 1921 člen KSČ; 1920–1929 redaktor Rudého práva. Pro politickou činnost byl v roce 1926 a 1928 vězněn. 1931–1936 pobýval často na Podkarpatské Rusi. Za okupace žil od 1940 ve vesničce Stříbřec u Třeboně. Po 2. světové válce působil na ministerstvu informací; od r. 1945 byl členem ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.
Jeho prozaická prvotina (O zlých samotářích, 1913) vnesla do české literatury nový pohled na společenské vyděděnce. Ve své další tvorbě se zaměřil na psychologii a mravní základy tvůrčí osobnosti (Žalář nejtemnější, 1916; Podivné přátelství herce Jesenia, 1919). Po politických reportážích ze Sovětského svazu a agitačním románu Anna proletářka (1928) vyvrcholilo jeho dílo prózami tematicky čerpajícími z pobytu na Podkarpatské Rusi (Nikola Šuhaj loupežník, 1933; Hory a staletí, 1935; Golet v údolí, 1937). Pro děti přebásnil biblické motivy (Biblické příběhy, 1939; Čtení z Biblí kralické, 1958). Staroindické bajky ze sbírky Paňčatantra převyprávěl v knize O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (1947). Podle jeho děl se uskutečnilo několik filmů, rozhlasových her, divadelních i televizních inscenací a jedna opera.