Český skladatel, houslista a pedagog. Narodil se v Křečovicích, zemřel v Benešově. Syn venkovského učitele a regenschoriho. V letech 1885–1892 byl na pražské konzervatoři v houslích žákem A. Bennewitze, ve skladbě K. Steckera a A. Dvořáka, u něhož absolvoval Dramatickou ouverturou (1892). V roce 1891 se stal sekundistou Českého kvarteta. Vystupoval též sólově jako houslista (do r. 1904) a pianista, především jako interpret vlastních skladeb. V letech 1923–1935 vyučoval na mistrovské škole pražské konzervatoře skladbu. Vychoval zde řadu českých (Z. Blažek, P. Bořkovec, E. Hlobil, J. Ježek, K. Slavický) i zahraničních žáků (S. Osterc, L. Marič).

Své hlavní poslání spatřoval v kompozici. Ve skladbách z období let 1892–1903 sledoval Dvořákův vzor, cenné inspirační podněty čerpal z lidové hudby. S Dvořákem ho pojil příbuzenský vztah, pojal za manželku jeho dceru Otilii. V prvním, dvořákovském období, složil Suk Smyčcovou serenádu Es dur (1892), Klavírní skladby op. 7 s proslulou Písní lásky (1893) a op. 11 (1896), Deset zpěvů pro ženský sbor se čtyřručním klavírem na lidové texty (1899) a další. Krásou a originalitou hudebních myšlenek a kompozičním mistrovstvím si tato díla v ničem nezadají s Dvořákovými skladbami. Scenickou slovenskou pohádku J. Zeyera Radúz a Mahulena (1898) a dramatickou legendu téhož básníka Pod jabloní (1901) doprovodil Suk skvostnou lyrickou hudbou. Na obou hrách ho zaujalo téma nekonečné lásky ke všemu dobrému a vysněnému, jež se pak stalo trvalou hodnotou jeho životní filozofie a díla.

Podle básně S. Čecha složil symfonickou báseň Praga (1904), lyrickou hudební adoraci milovaného města. Sukův hudební subjektivismus vyvrcholil v programní symfonii Asrael (1906), jejímuž vzniku byl podnícen smrtí A. Dvořáka (1904) a manželky Otilie (1905). Asrael je symfonie o životě a smrti, s níž se skladatel po prožitých utrpeních nakonec usmiřuje. V této symfonii se Suk vymaňuje z Dvořákova vlivu a směřuje k moderní komplikované polyfonii a harmonii, jež se stanou konstantou jeho hudebního stylu.

V programní suitě pro orchestr Pohádka léta (1909) o čtyřech větách (Hlasy života a útěchy, Poledne, Slepí hudci, V moci přeludů) dospěje k vnitřní vyrovnanosti. Skladba znamená další stupeň k dosažení moderního výrazu. Proces stylového uzrávání probíhá v hudební expresi jednovětého Smyčcového kvartetu d moll (1911) a vrcholí v symfonické skladbě Zrání. V údobí zralosti Suk vážil každou notu a tvořil příležitostně jen kompozice menšího rozměru, aby se mohl soustředit na svou meditaci "o duši hudby a duši lidské" v Epilogu pro sbor, sóla a velký orchestr (1932). Sukův Epilog bývá pro komplikovanou polyfonní sazbu a formu, pro lyrický reflexivní tón hudby přirovnáván k pozdním smyčcovým kvartetům Beethovenovým, jež s takovým zanícením přehrával na klavír svým žákům. Epilogem Suk završil autobiografickou symfonickou tetralogii, na jejímž začátku stál Asrael a jejímiž dalšími články jsou Pohádka léta a Zrání, díla do jisté míry rozdílná. Čtveřici symfonických děl však spojuje humanismus umělecké výpovědi a originalita hudební řeči, již dokázal Suk stupňovitě obohacovat a rošiřovat.

Pohřben na místním hřbitově v Křečovicích.