Klaus Mann se narodil 18. listopadu 1906 v Mnichově jako druhé dítě slavného německého spisovatele a pozdějšího držitele Nobelovy ceny za literaturu Thomase Manna a jeho ženy Katii, rozené Pringsheimové. Spojily se tak dvě významné německé rodiny, proslulá mannovská obchodnická dynastie, pocházející původně z Lübecku, a pringsheimovský břitce intelektuální profesorský klan. Do světa literatury v této vzývané a vlivné rodině nepatřil jen otec Thomas Mann, ale i jeho bratr Heinrich Mann.

Otec Thomas Mann byl autoritou, věnoval se především psaní a do každodenního života rodiny se příliš nezapojoval. Děti se ho bály a přitom je fascinoval, říkaly mu Kouzelník. V roce 1906 se mu narodil vytoužený syn. Citlivý a talentovaný chlapec Klaus, do kterého vkládal největší naděje, pak celý život silně trpěl otcovým očekáváním a zároveň jeho pohrdavým a ironickým postojem. Dětství prožil v Mnichově v přepychové vile, nádherném paláci, který patřil rodině jeho matky. V tamějším salonu se scházela německá umělecká a společenská smetánka. Už od dětství zaměstnával Klaus Mann svou bohatou fantazii vymýšlením příběhů a jakmile se naučil psát, vznikala jeho první dramata, romány, skici a balady. Vzhledem k prostředí, ve kterém se pohyboval, srostl přirozeně se světem literatury. Ve svých prvních literárních pokusech se nezřídka dotýkal na svůj věk nečekaně temných témat a tónů. Již jako jedenáctiletý napsal divadelní hru Tragédie jednoho chlapce (Tragödie eines Knabens), která pojednává o sebevraždě školáka. Depresivní myšlenky rozvíjel i jako adolescent.

Téměř po celý svůj život zažíval Klaus Mann dějinné otřesy, prožil napjatá léta 1. světové války, turbulentní poválečnou dobu s republikou rad a inflací, politický neklid Výmarské republiky, její agónii, nacionální socialismus, exil, druhou světovou válku, poté studenou válku a rozdělení Německa. Permanentní vnější tlak se odrážel v turbulentnosti a nestálosti jeho života. Chápal se jako příšlušník odsouzené generace, která byla poté nazývána „ztracenou generací výmarské republiky“.

Na konci roku 1924 odchází osmnáctiletý Klaus Mann trvale do Berlína, vrhá se do psaní a brzy přicházejí první úspěchy, berlínský list Weltbühne vydává jeho studie o Rimbaudovi a Traklovi a také další noviny uveřejňují jeho analyticko-kritické texty. Dokončuje svou první prozaickou knihu, sbírku povídek o citových a sexuálních zmatcích mladé generace s názvem Před životem (Vor dem Leben). Klaus se stále více obracel také k divadlu, získal místo kritika v listu 12-Uhr-Blatt a píše také své první velké drama Anja a Esther, příběh o lesbickém vztahu dvou dívek v penzionátu.

Nedlouho poté se vydal na svou první zahraniční cestu. Odjel do Francie, kterou si zamiloval a celý život zůstal v kontaktu s řadou významných francouzských umělců. Se jménem Mann bylo ostatně jednoduché seznámit se s literárními hvězdami, jako byli Andre Gide nebo Jean Cocteau. Francouzští přátelé ho podporovali v autorském úsilí a zároveň mu dodali odvahu psát otevřeně o svých citech a homosexualitě. Z Paříže si Klaus Mann přiváží návrhy svého prvního románu Zbožný tanec (Der fromme Tanz) s podtitulem Dobrodružná kniha jednoho mládí. Ten se stal jedním z vůbec prvních románových děl, otevřeně pojednávajících o homosexuální lásce.

V roce 1932 vychází jeho první autobiografie Dítě této doby (Kind dieser Zeit), kterou napsal ve svých pětadvaceti letech a ohlíží se v ní za zážitky a pocity prvních osmnácti let svého života. Následuje soubor esejů Auf der Suche nach einem Weg a pozoruhodný román Setkání v nekonečnu (Treffpunkt im Unendlichen) o bohémském životě mladých umělců v Berlíně a Paříži, kteří se vrhají do víru lásky a drog a nakonec hledají východisko v sebevraždě.

Na počátku 30. let se život i umělecká dráha Klause Manna zcela vychyluje. Politická situace v Německu se vyostřila, ve volbách v červenci 1932 je NSDAP nejsilnější stranou a 30. ledna 1933 je Hitler jmenován říšským kancléřem. O měsíc a půl později opouští Německo. Stává se cílem vehementních výhružek nacionálně socialistického tisku. Klausovo jméno se objevuje na černé listině připravovaného pálení knih a je mu odebráno německé občanství.

První cesta Klause Manna vedla do Amsterodamu, kde získal nizozemský pas pro cizince a trvale tam mohl pobývat. Koncem března 1937 získal československé občanství, domicil udělila rodině Mannů východočeská obec Proseč u Skutče. Thomasi Mannovi a jeho rodině toto řešení nabídl přímo prezident Edvard Beneš. Činnost v exilu byla pro Klause Manna především úkolem informovat o skutečné podstatě nacistického režimu a varovat před ním svět, zároveň také v cizině udržovat tradici německého ducha a jazyka. Svým rezolutním zapojením do exilové práce se stal jedním ze zakladatelů německého literárního odporu, přitom mu v době nástupu nacistů k moci nebylo ještě ani sedmadvacet let. Náhle tu stál zcela jiný Klaus a nikdo by ani netušil, že ten donedávna nezralý, nevyrovnaný a nepevný muž se v roce 1933 ani na okamžik nenechá zmást a na rozdíl od mnoha dalších spisovatelů v emigraci nebude mít ani ty nejmenší iluze o stavu a směřování německé země a společnosti.

V Amsterodamu začíná přátelství Klause Manna s vydavatelem, kritikem a redaktorem Fritzem H. Landshoffem a tím také spolupráce se slavným nakladatelstvím Querido. V něm začal roku 1933 vycházet zřejmě největší projekt Klause Manna během emigrace, měsíčník Die Sammlung. V tomto exilovém periodiku se snažil poskytnout jednotící platformu antifašistickým emigrantům, zastávajícím nejrůznější politické pozice. Mezi přispěvateli byli Ernst Toller, Bertolt Brecht, Joseph Roth, psali sem také Albert Einstein, Ilja Erenburg, Boris Pasternak, Ernest Hemingway či Jean Cocteau a patrony časopisu se stali André Gide, Aldous Huxley a Heinrich Mann.

V roce 1934 dokončil Klaus Mann svůj román Útěk na sever (Flucht in den Norden), tematizující dilema mezi osobním štěstím a politickou angažovaností v emigraci. O rok později píše román Patetická symfonie (Symphonie Pathétique), kde v osudu Petra Iljiče Čajkovského zpracovává téma nenaplněné lásky skladatele k synovci Vladimírovi. V listopadu roku 1935 pak dostává Klaus Mann první pobídku k napsání románu Mefisto. Ten vychází v létě 1936 nejprve na pokračování v emigrantském listě „Pariser Tageszeitung“, následně knižně v amsterdamském nakladatelství Querido. Mefisto se stal nejslavnějším dílem Klause Manna a zůstává dodnes vzrušující a živou knihou, nelítostným obrazem urputné ctižádosti, morálního pádu i pohledem na selhání společnosti v době postupného nástupu zla. Velmi důležitou knihou Klause Manna v emigraci byl Vulkán, jeho nejrozsáhlejší dílo, v němž se pokusil zachytit široké spektrum osudů emigrantů, od těch, kteří se svým problémům a osamělosti snažili uniknout za pomoci drog či dokonce sebevraždou, až k takovým, jimž dal exil naopak možnost rozvinout své schopnosti, sílu a odvahu.

V lednu 1941 vydává první číslo svého nového časopisu, antifašistické revue Decision. Opět se mu daří získávat prvotřídní přispěvatele, ale časopis měl od začátku finanční problémy a po roce skončil. Začíná také pracovat na nové knize, autobiografii Bod obratu (The Turning Point), která vyjde v září následujícího roku. Oním „obratem“ je myšleno především rozhodnutí zapojit se do války vstupem do americké armády. Je přidělen k jednotce zaměřené na radiovysílání a propagandu a později povýšen do hodnosti seržanta. Na tažení do Evropy však s ostatními odjet nemohl, stále ještě nebyl americkým občanem, k udělení občanství nakonec došlo až v roce 1943 a do Evropy se přesunul o Vánocích téhož roku. Bojovým úkolem bylo vytlačit německé jednotky z Itálie. Pozice Klause Manna byla především v psychologické válce, vytvářel desítky letáků, textů pro rozhlasové vysílání i zákopové megafony, jimiž byli nepřátelští němečtí vojáci na frontové linii vyzýváni, aby se vzdali. V srpnu 1944 podal žádost o propuštění z americké armády, ta však byla zamítnuta. S vojskem se namísto toho posunul do Říma a stal se součástí redakce dodnes existujícího armádního časopisu Stars and Stripes. Zároveň se zde stýkal s malíři, divadelníky, politiky a spisovateli.

Na konci války, v květnu 1945, byl Klaus Mann vyslán jako zvláštní zpravodaj do Německa, zde také navštívil koncentrační tábor Dachau a v Augsburgu hovořil se zajatým Hermannem Göringem, který tam čekal na svůj proces. Během svých zpravodajských cest psal o německých umělcích, kteří se poddali nacistickému režimu, navštívil například hudebního skladatele Richarda Strausse, Franze Lehára nebo snachu Richarda Wagnera Winifred. Nedokázal pochopit absenci pocitu zodpovědnosti a viny u svých krajanů, silně ho frustrovalo tvrzení, že „o ničem nevěděli“. Zklamaný a rozčarovaný Klaus Mann se poté do Německa vracel už jen jako návštěvník a po propuštění z americké armády se stal opět spisovatelem na volné noze. Příliš se mu nedařilo, mnohé jeho projekty skončily neúspěchem a zklamáním. Podílel se například na povídkovém filmu Paisa Roberta Rosseliniho, jednom z prvních děl italského neorealismu, pro který napsal kapitolu s názvem Kaplan.

V roce 1948 mohutně cestoval, trpěl depresemi, v nichž se odráželo politické zklamání a strach z nové války, složité osobní poměry včetně čerstvého zklamání v lásce i potíže s tvorbou. Během návštěvy svých rodičů v Kalifornii si podřezal tepny, ze zranění se zotavil a po krátkém odpočinku odletěl do Evropy. V listopadu 1948 v Amsterodamu si pustil plyn. I tentokrát se ho podařilo zachránit. K posledním pracím Klause Manna patří esej Die Heimsuchung des europäischen Geistes a fragment románu The Last Day, v němž tematizoval vlastní zoufalství z marnosti celoživotního boje za humanistické ideály a rozčarování z politiky Západu i Východu. Klaus Mann umírá 21. května 1949 po nadměrném požití prášků na spaní.


Zdroj: Jana Slouková: Mefisto (Klaus Mann), programová brožura k inscenaci