Hudební skladatel. Do Národního divadla přišel po předcházejícím jedenáctiletém působení v Divadle na Vinohradech s významnými výsledky své kompoziční práce nejen pro Vinohradské divadlo. V té době měl za sebou řadu skladeb pro komorní soubory, tvorbu koncertantní i oratorní. Nelze pominout ani jeho tvorbu scénické hudby pro televizi, které se věnoval od samotného počátku Československé televize jako jeden z členů jejího zákládajícího týmu. Simon, v té době již všeobecně uznávaná tvůrčí osobnost v divadelním světě, byl považován za jednoho z mála autorů orientujících se ve své práci především na syntetizující jevištní tvar s výrazným spojením dramatického textu s hudbou. Měl k dispozici široké žánrové i stylové spektrum hudebního jazyka včetně nejsoudobějších forem hudby elektronické a konkrétní. Jeho předností byla i jeho zkušenost interpretační, protože jeho dosavadní dirigentská i pianistická činnost mu umožnila řešit i mnohdy mimořádné aktuální nároky divadelní scény na aparát hudební složky činohry.
Jako nově nastoupený šéf hudební složky činoherní scény ND (1970) především organizoval výběr hráčů pro nově ustanovené těleso divadla – činoherní orchestr. Byl sestaven tak, aby měl vlastní žánrový základ (jazzový orchestr) a byl schopen samostatné práce i mimo ND. Členy orchestru činohry se stali jak tehdejší hvězdy jazzového nebe, tak renomovaní hráči z oblasti vážné hudby s praxí v hudbě třetího proudu. První premiérou tohoto orchestru bylo Štechovo Třetí zvonění v prosinci roku 1970 ve Stavovském divadle. Ve spolupráci s režisérem Václavem Hudečkem se stalo Třetí zvonění jakousi předpremiérou českého muzikálu. Jednotlivé herecké role byly obsazeny první hereckou gardou, a tak paní Tvrzníková, Petrovická, Hlaváčová a pánové Höger, Řanda, Sovák, Filipovský či Růžek se proměnili v muzikálové hvězdy, k nimž se pro inspiraci v žánru připojila Ljuba Hermanová a Naďa Urbánková. Premiéra byla mimořádně úspěšná a titul vydržel na repertoáru několik let. Unikátní záznam z částí této inscenace natočila Československá televize. V tomto žánru pokračoval i Klicperův Hadrián z Římsů (1972). Na repertoár dále přišly i tituly zcela opačného žánru, jako Šolochovova Rozrušená země (1971), Shakespearův Othello a Ostrovského Bouře (1972), Tylova Paličova dcera (1973) či Tolstého Vojna a mír (1975). Z výčtu několika titulů je patrno, jakou výrazovou šíři musel nový orchestr činohry zvládnout. Vedle svých divadelních povinností věnoval orchestr čas také vlastnímu jazzovému repertoáru. Denní studium pod Simonovým vedením a nad jeho partiturami i aranžmá dalších členů orchestru vyústilo triumfem tělesa na Mezinárodním jazzovém festivalu (1972) v pražské Lucerně, kde byl jeho výkon spontánně přijat nejen diváky, ale dosáhl také mezinárodního uznání, když byl na speciálně vydané gramofonové desce zařazen mezi nejlepší big-bandy roku.
Podíl hudební složky na činoherních inscenacích ND se postupně natolik upevnil, že soubor činohry přistoupil k uvedení Fibichova jevištního melodramu Hippodamie. Hudební nastudování bylo svěřeno právě Ladislavu Simonovi, režijně dílo inscenoval Karel Jernek. Oproti dřívějším nastudováním, kdy hlavní pozornost byla upřena k vycizelování interpretace partitury, vedli Jernek se Simonem inscenování trilogie Hippodamie ke tvaru syntetického pojetí hudebně-dramatického díla s akcentem na verbální a dramaticko-situační sdělení. Po úspěšném uvedení prvního dílu Námluvy Pelopovy s Janou Hlaváčovou aj. v roce 1974 následoval druhý díl Smír Tantalův s Miroslavem Doležalem v hlavní roli (1975), a posléze třetí díl Smrt Hippodamie opět s Janou Hlaváčovou (1975). Jednotlivé díly trilogie se hrály v letech 1974-79 a reprízy dosáhly počtu více než 150. Pro Simona bylo nastudování Hippodamie vyvrcholením jeho dirigentské činnosti v Národním divadle.
Simonova tvůrčí divadelní práce úspěšně pokračovala nastudováním baletu Andreje Petrova Stvoření světa. S touto inscenací v choreografii Miroslava Kůry uskutečnil balet ND několik turné po Evropě a na repertoáru se udržela sedm let. Simonovo hledání syntetického divadla našlo i nové inspirace v prostředí baletu. Dalším opusem, který jako dirigent nastudoval, se stal Prokofjevův balet Romeo a Julie. Studium této mimořádné partitury jej upevnilo v přesvědčení o možnostech dalšího posunu ve výkladu dramatického toku výrazově rozdílnými prostředky s funkční prioritou té, která je dramatické situaci výrazově nejbližší a formou divákovi nejsrozumitelnější. Tak vznikla idea vytvořit nové samostatné dílo – taneční drama Jennifer. Se svou ženou Svatavou Simonovou napsal libreto inspirované procesy s čarodějnicemi. Dílo operuje stylově ujednocenými prvky tanečními, pěveckými, orchestrálními, elektronickými, elektroakustickými i světelnými. Využívá i nově vybaveného hlediště Národního divadla tehdy nejmodernější technikou včetně playbacků. Režisérem inscenace byl Daniel Wiesner, výtvarníkem Daniel Dvořák. Dílo bylo uvedeno v roce 1987 v rámci festivalu Pražské jaro a zůstalo na repertoáru do roku 1990. Posledním kompozičním dílem Ladislava Simona v Národním divadle byly symfonické variace na Verdiho témata s názvem Dáma s kaméliemi v režii Petra Weigela a v choreografii Roberta Balogha.
Za svého dvaadvacetiletého působení v Národním divadle (do r. 1991) byl Ladislav Simon dramaturgem a dirigentem v činoherním souboru, posléze v opeře a své působení ukončil v souboru baletu.
(autor textu: Jan Simon)