Český hudební vědec, narodil se v Praze, zemřel tamtéž. Syn zpěváka pražského Hlaholu. V letech 1901–1906 vystudoval stavební inženýrství v Praze, povoláním byl technický úředník. Hudbu studoval u M. Svobodové (klavír a teorii) a K. Steckra. Už za studií byl členem Akademického orchestru, technického pěveckého sboru a Pěveckého a hudebního sdružení Smetana. Působil jako dlouholetý klavírní korepetitor některých členů Národního divadla (Pollert aj.) Přispíval odbornými články do různých časopisů (Národní obzor, Rozvoj, Lidové noviny). Vstupem do redakce Hudební revue (1908), kde byl spoluredaktorem (do r. 1920), bylo dáno jeho zaměření v okruhu Dvořákových ctitelů a tábora, který stál proti skupině Z. Nejedlého. I když nebyl odborně historicky vzdělaný, vlastním studiem se vypracoval ve vědeckého pracovníka, vzácně objektivního.

Je autorem rozsáhlé monografie Život a dílo Antonína Dvořáka (pracoval na ní od r. 1910 a vyšla ve 4 svazcích). Svůj ústřední zájem o Dvořáka Šourek rozšířil na Dvořákovu školu (Suk, Novák, Karel), Janáčka a dvořákovské vynikající umělce (České kvarteto, Talich, Stupka). Ve svém "dvořákovství" ale nezůstal jednostranný a v kritickém hodnocení usiloval o srovnání obou klasických zjevů české hudby, B. Smetany a A. Dvořáka. Ve svém bádání podnítil také další pokračovatele (J. Bachtík, J. M. Květ, J. Burghauser). Za okupace budil lásku k české hudbě v nejširších lidových vrstvách.