Ruský prozaik, dramatik, publicista a filozof. Narodil se v Jasné Poljaně, zemřel v Astapovu (nyní Lev Tolstoj). Pocházel se staré rodové šlechty, v Kazani na univerzitě studoval orientalistiku. Studium nedokončil, vrátil se na svůj statek. Po nezdaru hospodářských reforem, které zaváděl na svém panství, odjel jako dobrovolník na Kavkaz. Tento pobyt se projevil v jeho literární tvorbě. Na sklonku 50. let podnikl dvě cesty do západní Evropy. Ve svém sídle založil školu pro děti mužiků, v níž prosazoval zásady "volné výchovy". Po sňatku s Němkou Sofií Andrejevnou Bersovou se natrvalo usadil v Jasné Poljaně a věnoval se literární práci.

V 80. letech prochází Tolstoj hlubokou duševní a ideovou krizí, která vyvrcholila přijetím tzv. mužického způsobu života. Tomuto jeho gestu málokdo rozuměl. Svoje učení (tolstojovství), spočívající v neodporování zlu a v mravním sebezdokonalování, formuloval v řadě textů. Za proticírkevní stanoviska byl Tolstoj vyobcován z pravoslavné církve. Pro neshody s rodinou za doprovodu svého slovenského lékaře prchl z Jasné Poljany, onemocněl zápalem plic a zemřel.

Svou literární dráhu zahájil autobiografickou trilogií Dětství, Chlapectví a Jinošství (1852-1854). Literatura faktu a brutální realismus se objevuje v Sevastopolských povídkách. V románu Rodinné štěstí zachycuje ideje a tematické okruhy, které se později objeví v jeho velkých románech a jsou základem jeho poetiky (Vojna a mír 1865–1869, Anna Kareninová 1873–1877). Od 80. let se próza Tolstého zbavuje složitého děje a ornamentálních popisů, míří k prostotě a příběhové parabole např. v povídce Smrt Ivana Iljiče (1886), Kreutzerova sonáta (1891) a v dramatech Vláda tmy (1887) a Živá mrtvola (1911). Ve svém třetím a posledním románu Vzkříšení (1899) přechází k publicističnosti a na vině hlavní postavy ukazuje prohnilost společenského systému a nutnost radikální změny. Umělecké i myšlenkové dílo Tolstého působilo dlouhodobě zejména na žánr románu, ale také na ideová hledání od Východu přes Evropu k USA.

Pracovní text dramatizace Anna Kareninová (1959), v ND neuvedené, v knihovně archivu ND, sign. r 1569, r 1580