Jeden z nejvýraznějších představitelů tzv. absurdního dramatu, narodil se ve Slatině (Rumunsko), zemřel v Paříži (Francie). Ionescův otec byl rumunského původu a matka Francouzka, dětství trávil střídavě v Rumunsku a ve Francii. Po vypuknutí násilných řádění fašistických Železných gard opustil Ionesco v roce 1938 Rumunsko a trvale se usadil ve Francii. V Paříži začal psát články o literatuře a divadle a začal se stýkat se skupinou kolem revue Esprit. Po skončení druhé světové války se Ionesco začal stále více pohybovat v prostředí avantgardního divadla a kabaretu, v roce 1948 udělal první náčrtky k Plešaté zpěvačce (tehdy ještě v rumunštině). Pracovní název zněl Angličtina bez profesora (Englezeste fără profesor). Následující rok podle těchto náčrtků napsal svůj první dramatický text, který nakonec pojmenoval Plešatá zpěvačka (La Cantatrice chauve, 1949). Její světová premiéra proběhla 11. 5. 1950 v malém Théâtre des Noctambules v režii Nicolase Bataille. Tou dobou se Ionesco pokoušel uplatnit také jako herec, avšak bez výraznějších úspěchů.
V roce premiéry Plešaté zpěvačky napsal další tři dramatické texty: Lekce (La Leçon), Pozdravy (Les Salutations) a Jakub aneb Podrobení (Jacques ou la Soumission), v roce následujícím rovněž tři: Židle (Les Chaises), Mistr (Le Maître) a Budoucnost je ve vejcích (L´avenir est dans les oufs) a svůj jediný text určený pro rozhlas – Autosalón (Le Salon de l´automobile). Na doporučení Raymonda Queneaua vydalo nakladatelství Gallimard v roce 1954 první svazek Ionescových her. V roce 1962 vyšla jediná Ionescova sbírka povídek Fotografie plukovníka (La Photo du colonel), jež obsahuje prozaické zárodky některých jeho dramatických textů. Všechny tyto povídky napsal dříve, než se začal věnovat dramatické tvorbě. Téhož roku vyšla publikace Poznámky a protipoznámky (Notes et contre-notes) obsahující Ionescovy významné články o literatuře a divadle, včetně hodnocení vlastní dramatické tvorby. Následující rok byl zfilmován Nový nájemník a Ionesco podnikl rozsáhlou zahraniční cestu, během níž navštěvoval různá provedení svých her.
Roku 1966 se soubor Théâtre de la Huchette přeměnil ve společnost Les Comédiens associés (Spectacle Ionesco), jejímž cílem bylo hrát výhradně Ionescovy hry. V roce 1967 vyšly Ionescovy autobiografické zápisky pod názvem Střípky deníku (Journal en miettes) a následující rok sbírka esejí Přítomná minulost. Minulá přítomnost. (Présent passé. Passé présent). Po okupaci Československa napsal v roce 1968 do Figara sérii protestních článků, které později vyšly v publikaci Protijedy (Antidotes, 1977). 14. 4. 1969 vyšel ve Figaru Ionescův rozsáhlý článek zaměřený proti okupaci ČSSR: Československo? Jediná evropská země, jež si zaslouží nezávislost (La Tchécoslovaquie? Le seul pays d´Europe qui mérite son indépendance), čímž se Ionesco ocitnul na seznamu 4500 autorů v ČSSR zakázaných. V prosinci roku 1969 získal Velkou divadelní cenu (Grand Prix national du théâtre) a v roce 1970 byl zvolen členem Francouzské akademie – jedním z „nesmrtelných".
Roku 1973 se v New Yorku uskutečnila premiéra filmu Nosorožec, v červenci pak vyšel jediný Ionescův román Samotář (La Solitaire). Následující rok uspořádal přednáškové turné po britských univerzitách. V roce 1977 vyšla kniha Protijedy (Antidotes), což je sbírka politických, literárních a kulturních polemik, jež psal pro deníky Le Figaro, Le Monde a některé další. Následující rok se Ionesco stal jedním z iniciátorů Výboru intelektuálů na obranu evropských svobod (CIEL). Roku 1985 obdržel cenu Thomase S. Eliota.
Ve své koncepci boření divadelních konvencí zaujímal spolu se Samuelem Beckettem čelní místo mezi francouzskými dramatiky padesátých let. V průběhu let šedesátých se však od své dramatické koncepce odklonil a začal se věnovat spíše tvorbě s alegoricko-symbolickým podtextem. Svou tvorbou i názory se hlásil k drsné poetice Alfreda Jarryho, k divadelnímu odkazu Antoina Artauda a k surrealistické a dadaistické tradici. S potěšením se účastnil debat o vlastním díle.