Herec, režisér a překladatel, dlouholetý člen Divadla E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa) a Divadla Na zábradlí v Praze, nositel ceny Alfréda Radoka, kterou obdržel v roce 1996 za ztvárnění Ludwiga v inscenaci DNz režiséra J. A. Pitínského Ritter, Dene, Voss.

Jeho rodiči byli divadelní režisér Ota Ornest (1913–2002) a herečka Jarmila Smejkalová (1924–1994), herectví se věnoval také jeho strýc Zdeněk Ornest (1929–1990), dalším strýcem byl básník Jiří Orten (1919–1941).

V 60. letech založil spolu s Petrem Svojtkou divadelní skupinu Růžový palouček, později patřil k původcům tzv. Divadla ve foyer. Vystudoval herectví na DAMU a hned po dokončení studií získal angažmá v Divadle E. F. Buriana, kde působil od roku 1968 až do jeho zrušení v roce 1990. Na této scéně vynikl v inscenacích Poprask na laguně, Jak se vám líbí, Racek, Scénář nebo Vějíř Lady Windermerové.

S Janem Krausem a dalšími přáteli stál v roce 1987 u zrodu projektu Náhradní divadlo, které působilo do roku 1990. Od roku 1990 byl členem pražského Divadla Na zábradlí (Strýček Váňa, Pokoušení, Ritter, Dene, Voss, Malý pogrom v nádražním bufetu…).

Vedle herectví se v 90. letech začal věnovat i divadelní režii a uplatnil se i jako překladatel (Dlouhá plavba domů) a textař. Bohatá byla též jeho spolupráce s rozhlasem. Pokusil se o vlastní autorské hry (Kdo je tady pán, Tragédie mstitele). Se svým přítelem, hercem a moderátorem Janem Krausem nastudoval (jako režisér i herec) v roce 1995 pro Divadlo Na zábradlí jeho hru Nahniličko, pro kterou složil i texty písní. (Inscenace později přenesena do pražského Divadla Kalich.)

Jeho první rolí před filmovou kamerou byla rozměrem nevelká postava svazáka Buchala ve filmu Místo v houfu (1964). Po několika dalších menších rolích mladíků se v 70. letech propracoval k postavám vesměs vysokoškolsky vzdělaných mužů (Zrcadlo pro Kristýnu, 1975; Nechci nic slyšet, 1978). Již v 60. letech se objevil i v televizi (Konec velké epochy, 1965), užší spolupráci s tímto médiem ale navázal až po roce 1989, kdy hrál v inscenacích a seriálech. Tehdy se také dočkal větších příležitostí ve filmu (Golet v údolí, 1995; Hanele, 1999). Svou největší filmovou postavu – neurvalého hokejového fanouška – si zahrál v komedii Mistři (2005). Mezitím se výrazně uplatnil v televizi, především v satirickém pořadu Dvaadvacítka (1998), jehož byl protagonistou spolu s Janem Krausema Josefem Žluťákem Hrubým. Naposledy účinkoval v sérii příběhů Soukromé pasti (2008) v televizi Nova.

Od roku 1973 byl – s krátkou přestávkou – ženatý s herečkou Danielou Kolářovou. Měli spolu dva syny, Šimona (*1974) a Matěje (*1977). Se Šimonem, který je kapelníkem hudebního souboru The Tap Tap, uvedl coby režisér (spolu s Jakubem Macečkem) na jevišti Nové scény Národního divadla inscenaci Nefňuka (aneb Podivuhodná dobrodružství Kristla Špána na souši i na moři), svou poslední divadelní práci.

Pohřben je na Novém židovském hřbitově v Praze (903, odd. 200, hrob č. 1).

Zdroj: http://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-jiri-ornest