Luboš Hrůza
Datum narození
28.03.1933
Datum úmrtí
02.12.2008
Životopis
Představitel české a norské scénografie poslední třetiny 20. století, jeden z nejvýraznějších žáků F. Tröstra. Narodil se v Jihlavě, zemřel v Praze.Narodil se v rodině celního úředníka a soudní zapisovatelky. Rodina žila do 1938 v Břeclavi, po mnichovských událostech v září t. r. a odtržení pohraničních území byla nucena přesídlit do Jihlavy, kde měla matka rodinné zázemí. Válečné události se pro H. staly silným traumatem a vzpomínkou, jež ho později inspirovaly k mnoha kresbám.Navštěvoval gymnázium v Jihlavě (maturoval 1952), 1952–53 pracoval jako herec, malíř kulis a jevištní výtvarník v jihlavském Horáckém divadle. 1953–55 studoval na Pedagogické fakultě v Brně výtvarnou výchovu u prof. E. Miléna, 1956 působil v Horáckém divadle jako asistent šéfa výpravy, 1956–60 studoval na scénografické katedře DAMU u prof. F. Tröstra. 1959–65 byl šéfem výpravy v Divadle P. Bezruče v Ostravě. Zde také spoluzaložil skupinu Kabaret Štafle, ve kterém působil jako výtvarník i jako herec a zpěvák. 1965 v Praze s J. Kačerem, J. Vostrým a L. Smočkem založil Činoherní klub, ve kterém byl do 1969 šéfem výpravy. Po sovětské okupaci 1968 odcestoval do Norska, kam byl krátce předtím spolu s režisérem J. Kačerem pozván na hostování. Tlak normalizačního režimu v Československu jej počátkem 70. let přivedl k definitivnímu rozhodnutí zůstat v zahraničí. Zpočátku usiloval o trvalý pobyt ve Velké Británii, kde působil jako pedagog, nakonec zakotvil v Norsku. 1968–97 byl šéfem výpravy Nationaltheatret v Oslo, v němž vytvořil 123 výprav (88 scénických a 35 kostýmních). Od 1990 opět působil též v českém divadle, 1997 se stal umělcem ve svobodném povolání. 1967 získal Zlatou trigu Pražského Quadriennale, 1979 cenu norské kritiky za výtvarné ztvárnění Ibsenova díla (zejména s přihlédnutím ke scénografii inscenace John Gabriel Borkman). H. první manželkou byla herečka Jiřina Třebická (1930–2005), druhou výtvarnice Marie (Madla), rozená Papoušková (* 1946), s níž měl dceru Margaretu (* 1969), filmovou režisérku. Zemřel náhle, na masivní embolii plic. H. raná tvorba (do 1965 v Ostravě a Brně) se vyznačovala hravým, akčním způsobem práce s výtvarnou složkou inscenace, která opouštěla dosud převládající iluzivní princip budování scény a která počítala s komunikací mezi hereckou akcí a scénografickými segmenty a s fantazií diváka. Tyto aspekty budování scénického prostoru se projevily např. v inscenacích, na nichž spolupracoval s J. Kačerem (např. J. K. Tyl: Tvrdohlavá žena, 1959; T. Williams: Tramvaj do stanice touha, 1960; B. Brecht: Matka Kuráž a její děti, 1961), E. Němcem (J. Otčenášek: Romeo, Julie a tma, 1959; B. Brecht: Svatá Johanka z jatek, 1960; S. Mrożek: Policajti, 1963) či S. Lichým (J. Drda: Hrátky s čertem, 1961; C. Hubalek: Lázeňská sezóna, 1962; F. Marceau: Vajíčko, 1964). Ostravská tvorba svou poetikou a přístupem také předznamenala scénografii, typickou pro H. následné působení v Činoherním klubu, ve kterém byl až do svého odchodu do emigrace tvůrcem všech výprav. H. styl se v Činoherním klubu tříbil a dozrál. V symbióze s dramaturgií (klasická literatura, současná světová tvorba i původní české drama A. Vostré, L. Smočka a dalších), režií (J. Kačer, L. Smoček, E. Schorm, J. Menzel) i sehraným a herecky disponovaným souborem se aktivně účastnil příprav každé z inscenací a jeho tvorba se stala samozřejmým základem svébytného výtvarného charakteru scény. Dispozici atypicky širokého a mělkého jeviště Činoherního klubu vyřešil ve prospěch výtvarné složky i herecké akce: nesnažil se o prohloubení jeviště, o iluzivnost, scény nezatěžkával proměnami. Zadní stěnu jevištního prostoru vykryl a tvaroval reliéfem, jenž sice nebránil hercům v pohybu, jejich hru však více posunul k rampě a nutil je tak ještě markantněji přiblížit se očím diváků. Dbal i na malířské pojetí scénografie; povrch reliéfních zadních prospektů v některých scénografiích patinoval pastózní hmotou barvy, dával jim charakteristickou strukturu (tento prvek přenesl i do scénografických prací, které později vytvořil v emigraci) jako např. v Machiavelliho Mandragoře (1965). Pro inscenaci Dostojevského Zločinu a trestu (1966) vytvořil scénu, sestávající ze segmentů z hrubě opracovaných dřevěných latí, jejichž soustava připomínala několik dramatických prostředí – sklepní prostory, chudý příbytek a vězení. H. kostýmní návrhy 60. let se vyznačovaly snahou o charakterizační zkratku, postižení vnější i vnitřní podstaty ztvárňované postavy, byly vytvářeny přímo pro konkrétní herecké představitele (např. v Revizorovi razantně, přesnými tahy črtané postavy už v kresbě plasticky vyjadřovaly jejich charakterovou podstatu ? robustní, tupý hejtman, odpovídající živelnému herectví P. Landovského v záměrně naddimenzované uniformě či ve vytahaném prádle; ve Zločinu a trestu se nesly v tragičtějším tónu, zpřítomňovaly kontrast mezi zupáctvím, bezohledností odosobněného světa státní moci na jedné straně a jímavostí, něhou a soucítěním Soničky Marmeladovové v podání J. Třebické na straně druhé). Po 1968 H. v emigraci u svých výtvarných postupů setrval, reliéfní plán scénografií parafrázoval, prohloubil jej do několika rovin a členil do šířky i do hloubky. V některých inscenacích zachoval princip strukturované barevné hmoty, respektive prospektové stěny (W. Shakespeare: Král Lear, Nationaltheatret Oslo 1971), postupně však tento sofistikovaně syrový tvar spěl přes oprošťování se od detailů a problematizování barevné plochy k hladkým, čistým, jasným tónům a tvarům. Ve scénických rešeních též hojně uplatňoval točnu, považovanou za relikt minulosti (F. M. Dostojevskij: Běsi, Nationaltheatret Oslo 1975). V Norsku dosáhl výrazného úspěchu i scénografickými řešeními inscenací her domácího klasika H. Ibsena v Nationaltheatret Oslo. Významnou se stala scénografie k Paní z námoří (1977) – celá v chladné škále modrobílých ploch, připomínajících krajinu s obrovskými ledovými krami, plujícími mezi skalnatými útesy – a k Johnu Gabrielu Borkmanovi (1979), jež byla zahalená do hnědočerných tónů a tvořila obraz velké lidské osamělosti, jež živoří v obrovském prostoru nehostinné zasedací síně a která se v závěrečném výstupu proměnila v cestu mezi stromy, bělostně ozářenou jakoby zimním měsíčním světlem a prudce končící v černé tmě. Výrazný klíč H. našel také k dalším Ibsenovým dílům (Stavitel Solness, Hedda Gablerová, Brand, Peer Gynt, Divoká kachna), pro jejichž výtvarné zpracování pokaždé nalezl svébytnou metaforu: např. v Brandovi (1978) se stal hlavním poznávacím znakem inscenace průnik světelných „slunečních“ proudů skrze „oblaka“; v Peeru Gyntovi (1975) byla scénografie postavena na hře měkké lehké textilie, upravené do podoby horských štítů. Významnou prací v Nationaltheatret Oslo byla i scénografie k Shakespearovu Snu noci svatojanské (1973), v níž zvolil neotřelé řešení – použil skutečné rybářské sítě, pověšené v prostoru jeviště tak, že vytvářely oblý, nepevný tvar, v němž se herci pohybovali a jejich akce připomínala tanec či akrobacii .Po listopadové revoluci 1989, opět ve spolupráci s českými divadly, se H. opakovaně inspiroval barokním divadlem a barokem obecně, čerpal z klasických kořenů, jež předtím nezatracoval, ale na malých scénách, kde v počátcích své tvorby působil, je v této podobě až na malé výjimky neuplatňoval. Monumentalitou takřka barokní se vyznačovala např. scénografie, kterou vytvořil pro Kačerovu inscenaci Peroutkova Oblaku a valčíku (Národní divadlo 1993), kde pracoval s působivou projekcí, zcela v intencích syžetové kompozice hry jako velké společenské fresky. Záměrně naddimenzovaná projekce – obrazy znaků dějinných katastrof a ikon na pozadí scény ? vytvářela silný kontrapunkt vůči mravenčímu lidskému konání a hemžení. H. byl ve svém scénografickém díle i volné tvorbě bytostný malíř. Nejsilněji se inspiroval tvorbou svého pedagoga F. Tröstra, jehož nadsazené vnímání reality, smysl pro tvar a potřeby toho kterého prostoru byly jeho cítění velmi blízké, a novými progresivními proudy přelomu 50. a 60. let 20. století (pop-art, arte-povera, happening), byl jedním z průkopníků estetiky ošklivosti v české scénografii. Zatímco za významnější část jeho tvorby z hlediska české scénografie je považováno H. dílo před rokem 1969, kdy napomohl k neortodoxnímu, na svébytné filozofii a na metafoře postavenému pojímání scénografie, v zahraničí je oceňován pro své zásluhy zakladatele moderního skandinávského jevištního výtvarnictví, které do jeho příchodu spočívalo v opakování stereotypů, charakteristických pro divadlo 19. století, a pro něž aktivní účast výtvarníka, který měl co říci k budování inscenačního tvaru jako celku představovala novum. Podobně nezvyklé bylo, co si H. přenesl z malých studiových scén, v nichž působil v 60. letech ve své vlasti: potřebu přirozeně úzkého, neformálního sepětí jak s osobností režiséra, tak s jevištní technikou a s herci. H. dílo, ač odchodem do emigrace jakoby rozlomeno na dva tvaroslovně odlišné celky, kontinuálně a ústrojně propojovalo historické styly a tím také z podstaty nesourodé scénografické postupy – iluzivní a antiiluzivní – do osobitého tvaru, který byl podle potřeb daného jevištního prostoru variován.

Zdroj : Česká divadelní encyklopedie (web).
Inscenátor
Smrt obchodního cestujícího premiéra SEZONA 1992/1993 - Scéna, Kostýmy
Oblak a valčík premiéra SEZONA 1993/1994 - Scéna, Kostýmy
Peer Gynt premiéra SEZONA 1994/1995 - Scéna
Hrdina Západu premiéra SEZONA 1996/1997 - Scéna, Kostýmy
Hadrián z Římsů premiéra SEZONA 2000/2001 - Scéna, Kostýmy
Však světla nechte plát... – Benefice Jana Kačera premiéra SEZONA 2005/2006 - Scéna, Kostýmy
Fotogalerie
Hadrián z Římsů - 08.02.2001, Luboš Hrůza - scéna
Foto: Hana Smejkalová