Italský hudební skladatel, narodil se v Le Roncole, zemřel v Miláně. V 10 letech odešel na gymnázium v Bussetu a studoval hudbu u tamějšího varhaníka F. Provesiho. Získal stipendium k dalšímu studiu v Miláně, ale konzervatoř ho odmítla, patrně s ohledem na jeho věk. Studoval dále soukromě u V. Lavigni, komponoval pochody, symfonie aj. V roce 1836 se vrátil do Busseta a oženil se s dcerou svého mecenáše M. Barezziovou; věno a místo učitele na městské hudební škole mu umožnily věnovat se skladbě. R. 1839 úspěšně debutoval v milánské Scale operou Oberto. Smlouvami byl ihned zavázán k dalším dílům, ale otřes z úmrtí ženy a dvou dětí na čas ochromil jeho tvůrčí činnost.

Jeho třetí opera Nabucco na téma babylónského zajetí starozákonních Židů měla zvláště díky sborovým partiím triumfální úspěch. Z následujících oper zaujaly především ty, které odpovídaly revoluční náladě v Itálii té doby: Ernani (1844, podle Huga) a Bitva u Legnana (Řím, 1849). V Macbethovi (1847) podle Shakespeara se inspiroval velkou dramatickou literaturou, což italské publikum neocenilo. Vybudoval si venkovské sídlo nedaleko svého rodiště a družkou mu byla někdejší zpěvačka G. Strepponiová, s níž po letech v roce 1859 uzavřel sňatek.

Světového ohlasu nabyl trojicí oper Rigoletto (Benátky 1851, podle Hugovy hry Král se baví), Trubadúr (Řím 1853, libreto S. Cammrano) a La traviata (Benátky 1853, podle hry A. Dumase ml. Dáma s kaméliemi). V dalším období se jeho tvůrčí tempo zpomalilo, Verdi se věnoval i politické práci. První Verdiho francouzská opera opera Sicilské nešpory (Paříž 1855) vycházela vstříc tradici velké opery. Simone Boccanegra zůstal bez ohlasu (Benátky 1857), zato Maškarní ples (Řím 1859) velmi upoutal. Na objednávku carských divadel vznikla Síla osudu (Petrohrad 1862). V roce 1862 Verdi navštívil Anglii a Španělsko. V roce 1867 uvedl v Paříži svou druhou francouzskou operu Don Carlos. R. 1869 dostal objednávku na výpravnou operu pro nové divadlo v Káhiře – Aida byla provedena 24. 12. 1871 k otevření Suezského průplavu.

Na paměť A. S. Manzioniho složil v roce 1874 mohutné Requiem neliturgické povahy. Ve svých 73 letech se vrátil k operní tvorbě Otellem (La Scala 1877) a dovršil ji Falstaffem (1893), v němž ho shakespearovská předloha vedla k vrcholné umělecké kreaci, spojující originálním způsobem veseloherní tématiku s technicky komplikovanou hudební strukturou. Své dílo uzavřel chrámovou skladbou 4 Pezzi sacri (1898). Ve Verdiho díle vyvrcholila staletá tradice italské opery, na niž skladatel navázal bez formálně převratných činů. Zpočátku se prosazoval především jako melodik, vždy volící zřetelný tvar a linii zdůrazněnou výraznou rytmizací, a to v sólových i sborových partech. Postupně individualizoval postavy svých oper a prohluboval dramatický výraz. Od libreta požadoval "silné situace a působivé scény", miloval hrdiny, "jimž rozkazuje srdce". V Itálii působily zápalně jeho sbory.

Vždy se aktivně podílel na inscenační přípravě; zasahoval i do režie a výpravy, stejně jako kategoricky diktoval své požadavky libretistům. Pro Itálii se stal navíc symbolem risorgimenta, národního vzkříšení. Zvolání "Viva Verdi" se stalo politickým heslem, protože hlásky jeho jména byly současně zkratkou hesla "Viva Vittorio Emmanuele Re D'Italia" reprezentujícího ideu sjednocené Itálie. V Praze byl z Verdiho oper uveden jako první Nabucco a vzápětí Ernani (1849); Rigoletto německy 1853 a česky 1864; Trubadúr německy 1856 a česky 1861; Aida německy 1875 a česky 1884; Otello česky (1888) a Falstaff (1893).