Divadelní, filmový, operní a televizní režisér, ředitel divadla, dramatik. Zpočátku působil v amatérském a studentském divadelním hnutí. Profesionální kariéru zahájil v roce 1940 jako asistent režie v Operan (Kungliga Teatern), r. 1943 byl režisérem malého nezávislého divadla, které uvádělo nové hry. V r. 1944 se stal uměleckým vedoucím nejmenšího švédského divadla v Hälsingborgu, které během dvou let vyvedl z katastrofální finanční situace. Debutoval zde ostře protinacistickým Macbethem W. Shakespeara.

V letech 1946–1950 následovalo období experimentů, jež Bergmanovi přinesla práce ve funkci hlavního režiséra v moderním a dobře disponovaném souboru Göteborgs Stadtsteatern. Ve svých režiích uplatnil bohatství nápadů, stejně jako schopnost rozkrýt hercovu osobnost, zejména v subtilní psychologické hře. V té době také už začal uvádět své vlastní hry. V letech 1952–1958 byl ředitelem Stadtteatern v Malmö. V tomto období kultivoval svůj čistý "klasický" styl a projevil své režijní tvůrčí schopnosti, dávaje vždy přednost klasice. Soustředil kolem sebe tým herců, s nimiž ho spojovala zkušenost z mnohaleté spolupráce v divadle i ve filmu (mj. Bibi Anderssonovou, Ingrid Thulinovou, Maxe von Sydowa ad.).

V letech 1963–1966 vedl Dramaten (Kungliga Dramatiska Teatern) ve Stockholmu. Každá jeho inscenace byla významnou událostí švédského divadelního života (Hedda Gablerová, Kdo se bojí Virginie Woolfové, Škola žen ad.). Jeho hlavním heslem byla otevřenost a srozumitelnost, kladl velký důraz na mimiku (výrazná spojitost s filmovou technikou, patrná i ve způsobu používání světla). V jeho inscenacích vzbuzuje pozornost hudební kompozice a rytmus. Jeho světová proslulost je ale založena hlavně na jeho filmových dílech (Lesní jahody, Sedmá pečeť, Šepoty a výkřiky, Pramen panny).