Narozen v Dublinu, zemřel v Paříži. Studoval francouzštinu, italštinu a moderní literaturu na dublinské Trinity College, v roce 1928 odjel do Francie, byl dva roky lektorem angličtiny na École Normale Supérieure, v roce 1930 se vrátil do Irska a stal se asistentem na Trinity College. Od roku 1938 žil ve Francii. V Paříži se už při předchozím pobytu seznámil s Jamesem Joycem, který ho inspiroval k literární dráze. Beckett vydal knihu esejů o jeho díle Finnegans Wake (Plačky za Finneganem) a také kritický esej o M. Proustovi. Oba tito autoři se mu stali vzory pro první prozaické pokusy a román Murphy (1938).
Začátek války prožil v Irsku, ale brzy se vrátil do Paříže, aby se zapojil do práce v odboji. Skupina byla vyzrazena, Beckettovi se na poslední chvíli podařilo uprchnout a skrýt se před gestapem v Roussillonu v jižní Francii. Napsal zde román Watt, který je jeho posledním prozaickým dílem v angličtině. Po válce byl Beckett vyznamenán francouzským Válečným křížem za statečnost.
Na přelomu let 1948 a 1949 vznikla hra Čekání na Godota (En attendant Godot), kterou zpočátku odmítlo třicet pět divadelních ředitelů, ale po premiéře v roce 1953 zapůsobila jako zjevení a znamenala převrat v divadelním světě. Na přelomu let 40. a 50. pracoval na povídkách nashromážděných později ve sbírce Novely a texty k ničemu (Nouvelles et textes pour rien, 1955). V roce 1954 zemřel Beckettův bratr Frank, jehož smrt byla inspirací k textu Konec hry (Fin de parti, 1956).
Ve 2. polovině 50. let byl už Beckett uznávaným autorem, v roce 1962 se začal věnovat také divadelní režii. R. 1969 získal Nobelovu cenu. Po jejím převzetí se projevila jeho legendární štědrost – peníze, které obdržel společně s cenou, anonymně rozdal. Ve 20. polovině 70. let se začal aktivně zajímat o politiku, jednak o otázku apartheidu v Jihoafrické republice, ale také o východní Evropu. Podporoval polské disidenty, podepsal výzvu na zrušení stanného práva v Polsku. V roce 1982 napsal jednoaktové drama Katastrofa (Catastrophe), které dedikoval tehdy vězněnému Václavu Havlovi. R. 1986 proběhly po celém světě oslavné akce k jeho osmdesátinám, ať už šlo o výstavy, konference, publikace... Vznikl také dokument o jeho životě a díle.
Z románů patří mezi nejvýznamnější Malone meurt (Malone umírá,1951), L'Innommable (Nepojmenovatelný, 1953), z divadelních her dále Krapps last tape, fr. La Derniere Bande (1959, Poslední páska, česky 1965), Oh! les beaux jours (1963, Šťastné dny, česky 1965), Play (Hra, česky 1965).