Viola Zinková
Datum narození
15.06.1925
Datum úmrtí
18.10.2017
Životopis
Herečka, dlouholetá členka Divadla E. F. Buriana v Praze, první manželka režiséra Jana Grossmana. Její otec, pražský nakladatel a knihkupec Karel Zinek (1889-1975), byl velkým fandou divadla. Za války studovala herectví na Pražské konzervatoři, která se po válce transformovala na DAMU. Stála u zrodu studentského divadla Disk. Spolu s řadou jiných ale školu po reformě divadelního školství v roce 1948 opustila. Jako profesionální herečka měla začínat v Ostravě, ale složité poměry v rodině ji nakonec přivedly do angažmá bližšího k Praze, a sice v Městském divadle v Mladé Boleslavi (1948–1949). Mezitím se provdala za významného divadelního režiséra a dramaturga Jana Grossmana (1925-1993), který tehdy pracoval v Národním divadle. Do této doby spadají její první role před filmovou kamerou; debutovala jako studentka malou rolí Ireny v budovatelském Weissově dramatu Dravci (1948), nevelkou příležitost postavy vězenkyně pak dostala ve významném Radokově filmu Daleká cesta (1949).
V roce 1949 získal Jan Grossman místo dramaturga činohry ve Státním (dnes Národním) divadle v Brně a Viola Zinková jej sem následovala. Po dobu šestiletého angažmá v Brně (1949–1955) dostala řadu velkých hereckých příležitostí, v nichž prokázala nesporný herecký talent se schopností širokého žánrového rozpětí. Blízké jí byly především dramatické role s lyrickým nádechem (Romeo a Julie, Anna Karenina, Maryša), nevyhnula se ale ani účasti v dobově tendenčních dílech (Gusta Fučíková v inscenaci Lidé, bděte).
V polovině padesátých let se s manželem vrátili do Prahy. V letech 1955–1959 hrála v divadle D 34 pod vedením E. F. Buriana, kde vynikla v Žebrácké opeře a v Krysaři. Po delší přestávce znovu začala točit filmy. Objevila se v dětském filmu Honzíkova cesta (1956) nebo jako havířka v pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959). V roce 1959 opustila stálé angažmá a jeden rok pracovala ve svobodném povolání. Působila především v rozhlase, kde pak bohaté uplatnění nacházela i v dalších letech. V roce 1960 se vrátila na scénu D 34, respektive tehdy již Divadla E. F. Buriana, kde zůstala v angažmá až do roku 1988, kdy odešla do důchodu.
Dlouhodobě se na tomto jevišti uplatňovala jako univerzální herecký typ. Dokázala ztvárnit složité psychologické charaktery ve světové klasice (Tři sestry, Richard III., Evžen Oněgin), výrazné kreace ale předvedla i v moderně a osvědčila se i v komediálním repertoáru (Dohazovačka, Veselé paničky windsorské).
Svou absenci ve filmu a televizi kompenzovala spoluprací s rozhlasem. Od padesátých let patřila k jeho nejvýznamnějším osobnostem. Četla prózu, pohádky, recitovala, ale především vytvořila desítky rolí v rozhlasových adaptacích divadelních a literárních předloh domácího i světového repertoáru (Strakonický dudák, Gazdina roba, Paní Bovaryová, Višňový sad). Četné záznamy z rozhlasu byly také vydány na zvukových nosičích, dříve na gramofonových deskách, dnes na CD.
V roce 1995, při příležitosti jejích sedmdesátých narozenin, jí Herecká asociace udělila cenu Senior Prix. Za celoživotní mistrovství v dabingu dostala v roce 2001 Cenu Františka Filipovského. V roce 2010 s ní natočil Václav Křístek vzpomínkový medailon pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy.

Zdroj: Divadelní noviny, 2017
Role
Ion premiéra SEZONA 1943/1944 - II. polosbor Kreusiných služek
Všeslovanský večer premiéra SEZONA 1945/1946 - Recitace