Herečka, dlouholetá členka Divadla E. F. Buriana v Praze. Za války studovala herectví na Pražské konzervatoři, která se po válce transformovala na DAMU. Stála u zrodu studentského divadla Disk. Spolu s řadou jiných ale školu po reformě divadelního školství v roce 1948 opustila. Jako profesionální herečka měla začínat v Ostravě, ale složité poměry v rodině ji nakonec přivedly do angažmá v Městském divadle v Mladé Boleslavi (1948–1949). Mezitím se provdala za významného divadelního režiséra a dramaturga Jana Grossmana, který tehdy pracoval v Národním divadle. Do této doby spadají její první role před filmovou kamerou; debutovala jako studentka malou rolí Ireny v budovatelském Weissově dramatu Dravci (1948), nevelkou příležitost postavy vězenkyně pak dostala ve významném Radokově filmu Daleká cesta (1949).

V roce 1949 získal Grossman místo dramaturga činohry ve Státním (dnes Národním) divadle v Brně a Viola Zinková jej sem následovala. Po dobu šestiletého angažmá v Brně (1949–1955) dostala řadu velkých hereckých příležitostí, v nichž prokázala nesporný herecký talent se schopností širokého žánrového rozpětí. Blízké jí byly především dramatické role s lyrickým nádechem (Romeo a Julie, Anna Karenina, Maryša), nevyhnula se ale ani účasti v dobově tendenčních dílech (Gusta Fučíková v inscenaci Lidé, bděte).

V polovině 50. let se s manželem vrátili do Prahy. V letech 1955–1959 hrála v divadle D 34 pod vedením E. F. Buriana, kde vynikla v Žebrácké opeře a v Krysaři. Po delší přestávce znovu začala točit filmy. Objevila se v dětském filmu Honzíkova cesta (1956) nebo jako havířka v pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959). V roce 1959 opustila stálé angažmá a rok pracovala ve svobodném povolání. Působila především v rozhlase, kde pak bohaté uplatnění nacházela i v dalších letech. V roce 1960 se vrátila na scénu D 34, respektive tehdy již Divadla E. F. Buriana, kde zůstala v angažmá až do roku 1988, kdy odešla do penze.

Dlouhodobě se na tomto jevišti uplatňovala jako univerzální herecký typ. Dokázala ztvárnit složité psychologické charaktery ve světové klasice (Tři sestry, Richard III., Evžen Oněgin), výrazné kreace ale předvedla i v moderně a osvědčila se i v komediálním repertoáru (Dohazovačka, Veselé paničky windsorské). Svou absenci ve filmu a televizi kompenzovala spoluprací s rozhlasem. Od 50. let patřila k jeho nejvýznamnějším osobnostem. Četla prózu, pohádky, recitovala, ale především vytvořila desítky rolí v rozhlasových adaptacích divadelních a literárních předloh domácího i světového repertoáru (Strakonický dudák, Gazdina roba, Paní Bovaryová, Višňový sad). Četné záznamy z rozhlasu byly také vydány na zvukových nosičích.
V roce 1995 jí Herecká asociace udělila cenu Senior Prix. Za celoživotní mistrovství v dabingu dostala v roce 2001 Cenu Františka Filipovského. V roce 2010 s ní natočil Václav Křístek vzpomínkový medailon pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy.

Zdroj: Divadelní noviny, 2017