V roce 1967 absolvovala herectví na pražské DAMU, již během studií spolupracovala s režisérem Janem Grossmanem v Divadle Na zábradlí. Poté působila jako asistentka režie v Činohře Národního divadla (1968–1973) a byla půl roku na stáži u režiséra Petera Brooka (Sen noci svatojánské) v Královské shakespearovské společnosti v Londýně (1970). V roce 1973 založila se Zdeňkou Kratochvílovou Kapesní divadlo, které uskutečnilo asi 1300 pantomimických představení pro děti i dospělé v patnácti zemích světa. Od téhož roku (1973) byla patnáct let režisérkou Divadla J. K. Tyla v Plzni (nastudovala zde například Médeiu, Daňkovu Bitvu na Moravském poli, Enquistovu hru Ze života žížal, Williamsonovo Urvi to!).

Tři roky působila v ostravském Státním divadle (Anouilhova Antigona, Albertové Příběh Jana Jakubce, Fryova Dáma není k pálení aj.), v období 1990–1993 v Městských divadlech pražských (Feydeau: Ten, kdo utře nos, McDonald: Summit Conference aj.) Od roku 1993 je ve svobodném povolání. Už během angažmá i po roce 1993 pohostinsky režírovala v řadě divadel – v Realistickém divadle ZN dramatizaci Tolstého Anny Kareniny, v olomouckém divadle Přidalovu Pěnkavu s loutnou a Patrickovy Kennedyho děti, ve Státním divadle v Brně Diderotovy Jeptišky, v pardubickém Východočeském divadle Feydeauova Brouka v hlavě, v Kladně Strindbergovu Slečnu Julii, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci dramatizaci Dostojevského Zločin a trest, Fraynovu hru Copenhagen / Kodaň, Maju od Mariny Carr a Gloverovu skotskou baladu Slaměná židle. Hojně působila v pražských divadlech Ungelt, ABC, Rokoko, jako režisérka hostovala i na zahraniční scénách (Kafkův Proces inscenovala v Petrohradě a posléze v Londýně). Dlouhá léta spolupracuje s pražskou Violou – Čechovovské večery Tisíc a jedna vášeň a Nějak se to zvrtlo, dále nastudovala Coburnovu hru The Gin Game s Blankou Bohdanovou a Josefem Somrem, kdy oba herci získali Ceny Thálie 2001 za nejlepší herecký výkon roku.

Kromě více než sta inscenací v divadlech má na svém kontě přes šedesát režií rozhlasových, řadu z nich oceněných (například Camusovo Nedorozumění a Cizinec, Schillerovu Marii Stuartovnu, Shakespearova Macbetha). Zmiňme ještě režie asi patnácti nahrávek pro děti v Supraphonu (nejúspěšnější z nich byl Čtyřlístek v pohádce) a její činnost publikační – Divadelní ústav vydal její práci Brookův Sen noci svatojánské, napsala doslov k českému vydání Brookova Prázdného prostoru, autobiografické vzpomínky publikovala roku 2017 pod názvem Sto růží v bidetu.