Francouzský dramatik a básník, narodil se v Marseille, zemřel v Paříži. Vyrůstal v zámožné rodině jako syn ekonoma a advokáta , díky tomu se mu dostalo nejen dobrého vzdělání na College Stanislas de Paris, ale i finančního zajištění, které mu umožnilo věnovat se volné literární tvorbě.Jako student práv se záhy přestěhoval do Paříže, na jih Francie se často vracel a okázale se hlásil ke gaskoňskému fanfarónství, smyslu pro čest i vtip. Vystudoval práva, ale díky podpoře bohatých rodičů se mohl od počátku věnovat literární tvorbě. Ve dvaadvaceti letech vydal svou první sbírku básní Povaleči (Les Musardises, 1890), téhož roku se také oženil se začínající básnířkou Rosemondou Gerárdovou. Verše neopustil celý svůj život, ale nadále je používal především v divadelní tvorbě. Jeho dramatická prvotina Červená rukavice (Le Gant rouge, 1888), kterou napsal společně s přítelem Henrim Leem, se moc neuchytila, ale už druhou komedii Romantikové (Les Romanesques, 1894) uvedla 21. května 1894 s úspěchem Comédie Française. U nás se Romantikové hráli pod titulem Snílci. Hry Vzdálená princezna (La Princesse Lointaine, 1895) a Samaritánka (La Samaritane, 1900) proslavila první herečka té doby, Sarah Bernhardtová (1844-1923). Ve svých devětadvaceti letech začal psát Cyrana z Bergeracu (Cyrano de Bergerac, 1897). Předobrazem hrdiny mu byl skutečný francouzský básník a filozof - současník La Fontainův, Pascalův a Moliérův - Hercule Savinien Cyrano de Bergerac (1619-1655). Rostandův syn Maurice, který se stal také spisovatelem, vzpomíná na tvůrčí muka, jež Rostand při psaní prožíval. S nikým téměř nemluvil, své práci nedůvěřoval. V té době byl v divadle módním trendem naturalismus, kde se psychologie měnila na fyziologii v zobrazení charakteru postav. Rostand se ale vracel k novoromantismu, jehož sláva kulminovala v 70. letech 19. století. Datum premiéry byl stanoven na 28. prosinec 1897 v Théâtre de la Porte Saint Martin. Hlavní roli hrál Benoît-Constant Coquelin (1841-1909), ředitel a přední herec souboru, který povolil uvést hru na své útraty a nebezpečí. Diváci byli nadšeni, všichni vyvolávali Edmonda Rostanda, nicméně ten utekl z divadla, protože se bál, že se hra nebude líbit. Bloudil pařížskými ulicemi a vyhnul se tak nejúžasnějšímu potlesku, jaký byl kdy zaznamenán v dějinách divadla. Po Cyranovi následoval Orlík (L'Aiglon, 1900), hra o osudu Napoleonova syna, vévody Zákupského na vídeňském dvoře. Za Orlíka mu bylo nabídnuto členství ve Francouzské akademii. Úspěch byl sice zase velkolepý, ale kritika už zaznamenala rysy jisté povrchnosti.V roce 1910 napsal Kokrháče (Chantecler), básnické podobenství o životním údělu, ztvárněné postavami zvířat. Alegorické drama Kokrháč bylo poslední Rostandovou divadelní hrou, jež byla vydána a uvedena ještě za jeho života; údajně se jedná o jeho nejdojemnější a nejlyričtější hru. Do češtiny bylo toto dílo v některých případech překládané rovněž jako Jasnozpěv. Premiéra Kokrháče se uskutečnila 7. února 1910, a to opět v divadle Théâtre de la Porte Saint Martin. Na situaci 1. světové války reagoval řadou básní. Rozepsal ještě dramatický epilog Poslední noc Dona Juana (La Derniere Nuit de Don Juan), a touto osmou hrou v prosinci roku 1918 uzavřel svůj život. Poslední noc Dona Juana tak byla vydána až posmrtně. Ke konci roku 1918 - pouhých 14 dní po podepsání příměří, Edmond Rostand onemocněl obávanou španělskou chřipkou poté, co se předtím nachladil během divadelní zkoušky jedné ze svých her. Umírá v Paříži v pouhých 50 letech.