Adolf von Wilbrandt (1837–1911) využil veškeré příležitosti rozvinout svou plodnou činnost spisovatele, překladatele, novináře a dramatika až do té míry, že po šesti letech ředitelování ve vídeňském Burgtheateru rezignoval na tento prestižní post. Vrátil se zpět do rodného Německa, kde od císaře Viléma I. obdržel velkou Schillerovu cenu za svou dramatickou práci, k níž se řadí i hra Dcera pana Fabricia.
Nese jasnou pečeť pevné struktury jednotlivých scén, v nichž se postupně rozplétá osudový příběh postav spjatých se zpěvačkou Idou Salvetti, která po dvaceti letech napravuje hříchy svého mládí, kdy ve jménu kariéry zapřela svého potomka a striktně odmítla lehkomyslného partnera Karla Fabricia. Tíživé výčitky ji přivedou až k bývalému ctiteli, šlechetnému továrníku Rokosovi, jenž poskytl zaměstnání a lepší životní podmínky její dospělé dceři Hatě, vdově starající se o svého malého syna Huga.
Toto poklidné soužití naruší až Fabricius, který po odpykání trestu za pokus o vloupání a vraždu žádá šlechetného majitele továrny o práci a finanční příspěvek. Za přítomnosti všech aktérů se pak odehraje vzrušující setkání bývalých druhů, kteří k svému překvapení odhalí Hatinu totožnost a současně touží konečně spatřit svého vnuka.
Fabricius je přitom neoprávněně obviněn z krádeže vzácné dýky, jež v minulosti sehrála podstatnou roli při rozkladu jeho rodinných vazeb. Výslech v úřadovně vyšetřujícího soudce za absurdních okolností přispěje k objasnění nešťastného sběhu událostí a nevýslovné radosti z nalezení blízkých.

Archivní složka sign. Č 858a obsahuje následující materiál:
- cedule k premiéře

Pracovní text hry v knihovně archivu ND, sign. r 6328
Pracovní text hry v knihovně archivu ND, sign. r 6329
Pracovní text hry v knihovně archivu ND, sign. r 6330