Turandot je nejen poslední operou Giacoma Pucciniho, ale v symbolické rovině vlastně posledním mohykánem zlatého věku italské romantické opery. Puccini jako největší z Verdiho dědiců však nikdy v této tradici neustrnul, velmi smělým způsobem ji rozvíjel a obohacoval o příměsi a příchutě nových uměleckých stylů konce 19. a začátku 20. století. A tak v jeho Turandot, psané v letech 1921–1924, již toho skutečně romantického mnoho nezůstalo.
Předlohou opery je stejnojmenná commedia dell‘arte Carla Gozziho, autora vzývaného na počátku 20. století především avantgardou, její námět pochází z perského či mongolského Orientu, oblasti obdivované zejména stoupenci secese, libreto děj zasazuje do středověkého Pekingu a v příběhu zesiluje pohádkové či lépe řečeno mytologické prvky, oblíbené symbolisty, pro romantickou operu zásadní téma milenecké lásky zde obestírají tajemné motivy ledu, ohně, měsíce a slunce a erotická vášeň tu záhadně plane v těsném sousedství s prudkou, bezcitnou nenávistí, což bychom hledali spíše u děl inspirovaných dekadencí či psychoanalýzou.
Avšak to, co přes veškerý modernismus dává Turandot punc romantické opery, je typický Pucciniho hudební jazyk. I v něm najdeme mnoho „výstředních“ prvků – od orientálních parafrází, přes brutální zvuk orchestru a disonantní harmonie až po divoce komplikované sborové a ansámblové scény, ale přece jen nade vším vítězí Pucciniho mistrovská melodická invence v duchu odkazu jeho velkých italských operních předchůdců, zároveň ovšem zcela originální, nezaměnitelná, zkrátka pucciniovská.

Autorská a nakladatelská práva k provozování díla zastupuje RICORDI.

Přestávka po 1. a 2. jednání, délka představení 3 hodiny.
Nastudováno v italském originále, české a anglické titulky.

Sbor a Orchestr Národního divadla, Kühnův smíšený sbor, Kühnův dětský sbor, Balet Opery Národního divadla