Ruský básník, prozaik a dramatik, vl. jménem Alexej Maximovič Peškov. Narodil se v Nižnom Novgorodě, zemřel v Gorkim u Moskvy. Vzděláním byl samouk. Roku 1892 vydal v Tbilisi svou první povídku Makar Čudra. V roce 1898 mu vyšla první dvousvazková sbírka povídek, která se v Rusku i v zahraničí setkala v velkým ohlasem. Následovaly romány (Foma Gordějev, Troje), jeho první drama Na dně z prostředí lumpenproletariátu v inscenacích MCHAT a Maxe Reinhardta v Berlíně mělo takový účinek, jaký už pak nikdy jeho žádná hra nevyvolala.

V roce 1905 byl Gorkij spoluzakladatel prvních legálních bolševických novin Novaja žizň. V té době se seznámil s Leninem a jejich těsný, byť proměnlivý vzájemný vztah přetrval až do Leninovy smrti. V roce 1906 byl Gorkij nucen odejít do exilu. Po amnestii v roce 1913 se vrátil do Ruska a začal psát rozsáhlou autobiografickou trilogii (Dětství, Mezi lidmi a Do světa). Zasazoval se o uchování ruského kulturního dědictví, pečoval o mladé spisovatele. V roce 1921 přiměl Lenin Gorkého k novému exilu. Do roku 1924 žil v Německu a Československu. Jeho poměr k Sovětskému svazu zůstal rozpolcený. Dokončil autobiografickou trilogii Moje univerzity, dále Podnik Artamonových, Život Klima Samgina. Po návratu se Gorkij plně přihlásil k stalinskému režimu, stal se předsedou Svazu spisovatelů. Byl pravděpodobně usmrcen lékařskými zásahy na pokyn svého údajného přítele Stalina.