Francouzský spisovatel, básník, dramatik a kritik, narozen v Tarbes, zemřel v Neuilly-sur-Seine. Syn roajalistického úředníka. Už v roce 1814 rodina přesídlila z jižní Francie do Paříže, kde Gautier studoval na prestižních středních školách. Nadchl se pro poezii a umění, navštěvoval výtvarné ateliéry a literární kroužky. Zpočátku se intenzivně věnoval malířství, později přenesl výtvarné cítění i do svého literárního díla. Byl stoupencem Mladé Francie a jedním z pilířů malého cénaclu, romantického kroužku literátů a výtvarníků. V melancholicky laděných verších se už projevil jeho smysl pro malebnost a formální virtuozitu.
Věrnost ideálům romantického umění mu nebránila důsledně směřovat k vlastní poetice autonomního umění, dávajícího přednost estetice před citem. Uchovával si ironický odstup od dobových módních témat. Parodoval "směšné preciózky" romantického hnutí, tj. výstřednost bohémy, k níž sám patřil (Mladofrancouzi, Výsměšné romány, 1833). Od roku 1834 byl členem volného uměleckého kroužku v impasse du Doyenné, kde převládal kult umění a formy už bez romantických gest a protispolečenských výzev. Z let 1835–1836 pochází erotický, psychologický i filozofický román Slečna de Maupin, v němž je ironizován romantický sentimentalismus a souběžně tematizován marný sen o ideální lásce a dokonalosti. Vynikal svými fantastickými povídkami nebo novelami, rušícími hranice mezi možným a nemožným (Zamilovaná mrtvá, 1836; Fortunio, 1837; Noha mumie, 1840; Avatar, 1857). Z románů patří k nejznámějším Román mumie (1857) a především díky filmovým zpracováním populární Kapitán Fracasse (1863). Gautier nezastával vyhraněné politické názory, za revoluce 1848 stál v ústraní. V době druhého císařství byl oficiální osobností a uznávanou autoritou v oblasti umění. Válka v roce 1870 pro něj znamenala ztrátu materiálních jistot i zdraví.

Zdroj: Slovník francouzsky píšících spisovatelů. P., Libri 2002.