Narozen v Třeboradicích u Prahy, zemřel v koncentračním táboře Terezín. Plným jménem Arnošt Vilém Kraus. V roce 1878 maturoval na německém gymnáziu, po jednoroční vojenské službě (1878–1879) studoval německou filologii na univerzitách v Praze, v Mnichově (1881) a v Berlíně (1882–1883), doktorátu dosáhl v roce 1883 na pražské německé filozofické fakultě. Od r. 1898 byl mimořádným, 1905–1930 řádným profesorem německého jazyka a literatury na české univerzitě v Praze.

Svůj vědecký výzkum soustředil na německo-české literární vztahy, na Goethův vztah k Čechám a na historii faustovského mýtu. Rozsáhlá byla též jeho činnost recenzentská a publicistická (zejména v listech Union, Prager Presse, Lidové noviny). V letech 1906–1912 vydával a řídil Tschechische Revue, věnovanou česko-německým kulturním vztahům. Propagátor severské literatury a kulturních styků česko-skandinávských; r. 1930 zakladatel a první předseda Ústavu skandinávského a nizozemského v Praze.