Narozen v Praze, zemřel v Praze. Po nedokončených studiích na gymnáziu (ve studentských časopisech jeho první literární příspěvky) a na obchodní akademii se stal 1893 nakrátko lokálkářem staročeského listu Hlas národa; aktivně se však účastnil politického života mezi radikální mládeží v pokrokovém hnutí. 1894 byl v procesu s Omladinou odsouzen ke 14 měsícům vězení. Před 1.světovou válkou působil v anarchistickém hnutí. Ve 20.letech vydával levicově orientované časopisy (Červen, Proletkult) a vyvíjel kulturně politickou činnost v komunistickém hnutí. Za německé okupace se skrýval ve Vápenném Podole na Českomoravské vysočině. Po 1945 se účastnil kulturního a politického života jako redaktor Tvorby. Jeho básnická tvorba, ovlivněná postupně dekadencí, symbolismem a anarchismem, vrcholí ve sbírkách vitalistického opojení (Kniha lesů, vod a strání,1914) a obdivu k rozmachu technické civilizace (Nové zpěvy,1918). V dalším vývoji oscilovala jeho poezie mezi politicky agitační, milostnou a reflexívní lyrikou (Rudé zpěvy,1923; Láska,1933; Sonáta horizontálního života,1937; Bezedný rok,1945; Zamořená léta,1946). V próze jsou významnější záznamy přírodních dojmů a vzpomínky než pokus o román (Zlatý oblak,1932). Publicistické stati Ať žije život! (1920) probojovávaly nové umělecké směry. V díle Anti-Gide neboli optimismus bez pověr (1937) polemizuje z komunistických pozic s reportážní knížkou fr.spisovatele A.Gida Návrat ze Sovětského svazu. Autor rozsáhlých hist.-popularizačních děl Francouzská revoluce (I-III,1929-1930) a Dějiny ženy (I-IV,1931-1932) a memoárových knih Vzpomínky (1931), Válčení civilistovo (1949), Paměti (1951). Otec herce Stanislava Neumanna, děd básníka Stanislava Neumanna.