Narozen v Praze, zemřel tamtéž. Studoval moderní filologii na Univerzitě Karlově. V letech 1903–1919 byl profesorem Československé obchodní akademie v Praze. Klavír studoval soukromě u A. Mikeše, od roku 1895 u Z. Fibicha, který mu poskytl také základy hudební kompozice. Prvých dirigentských zkušeností nabyl v Akademickém pěveckém sboru. Divadelní orchestr dirigoval poprvé při repríze Kvapilovy hry Sirotek (Národní divadlo, 1906, j. h.), ke které napsal scénickou hudbu. V ND pak řídil pohostinsky i vlastní operu Poupě (1911).

Zprvu bylo jeho vlastním působištěm amatérské Orchestrální sdružení v Praze, kde dirigoval v letech 1908–1922. Již zde uplatnil svůj dramaturgický názor, zejména uváděním děl českých i světových soudobých skladatelů (Z. Fibich, J. B. Foerster, L. Janáček, O. Jeremiáš, O. Zich, G. Mahler), opomíjených tehdy Českou filharmonií. Působením v Hudebním klubu, kde spolu se Z. Nejedlým bojoval mj. za prosazení Mahlerových koncepcí, se vyhraňoval jeho program reformy české hudby a divadla.

Vykonával řadu veřejných funkcí: od roku 1912 člen České akademie věd a umění, spoluzakladatel a první předseda Foerstrovy společnosti (1919), v letech 1924–1933 předseda Spolku pro moderní hudbu. Divadlo bylo oblastí, v níž nejvýrazněji uplatnil své mimořádné schopnosti umělecké i organizátorské. Jeho práce v divadle začala v roce 1914, kdy nastoupil po L. V. Čelanském do funkce šéfa opery Divadla na Vinohradech. Po zrušení zdejší zpěvohry v roce 1919 byl povolán jako dramaturg do Národního divadla (1. 12. 1919) šéfem opery K. Kovařovicem. Krátce po Kovařovicově smrti byl jmenován šéfem opery (15. 12. 1920) a v této funkci setrval až do své smrti. Naposledy dirigoval v ND svou operu Honzovo království 21. 4. 1935.

V době svého působení v ND pohostinsky dirigoval ve Varšavě, v Göteborgu a v Bukurešti. V letech 1926–1929 zároveň učil na Konzervatoři Praha, od roku 1926 zde také vedl nově vytvořené operní studio a řídil i jeho představení. Nejvýznamnější část jeho skladatelské práce tvoří díla hudebně dramatická. Zprvu byl ovlivněn zejména B. Smetanou a Z. Fibichem (Vlasty skon, ND 1904), později inspirován skladbami G. Mahlera (Kunálovy oči, ND 1908), až se definitivně vymanil z vlivu tradičního typu programní hudby 19. století a přiklonil se k polyfonii (Legenda z Erinu, Státní divadlo Brno 1921). Jeho poslední opera Honzovo království (Státní divadlo Brno 1934), těžící hudebně i dramaticky z lidové inspirace, vyjádřila skladatelovu víru ve vítězství nad negativními společenskými silami.

Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově (6, 136).