Scénografii studoval na pražské DAMU u prof. Františka Tröstera. Hned po absolutoriu (1967) odešel do Ostravy, kde působil nejdříve jako jevištní výtvarník ve Státním divadle, v letech 1968–1972 v Divadle Petra Bezruče. Později byl mimo stálé angažmá.

Významná byla jeho činnost pedagogická – od roku 1983 vyučoval scénografii na pražské DAMU, v roce 1990 zastával funkci děkana DAMU, od roku 1992 byl vedoucím katedry scénografie (1994 byl jmenován profesorem). Pedagogicky působil na stážích ve Velké Británii, USA, Španělsku, Nizozemsku aj.

Navrhl přes 500 výprav k divadelním inscenacím (často včetně kostýmů), a to ve většině českých i slovenských divadel. V zahraničí pracoval v divadlech v Baden-Badenu, Münsteru, Karlsruhe, Los Angeles, v divadlech v Polsku atd. Významná pro něho byla spolupráce s Divadlem Na zábradlí na inscenacích Pantomimy Ladislava Fialky (např. Knoflík, Noss) a na činoherních inscenacích Evalda Schorma (Malý Hamlet, Maraton). Spolupracoval s celou plejádou režisérů dvou generací (s. J. Pleskotem, Vl. Strniskem. P. Hradilem, F. Čechem, A. Hajdou, M. Langem, J. A. Pitínským, O. Ševčíkem, M. Porubjakem, M. Dočekalem, Z. Černínem ad.) i choreografů (P. Šmokem, L. Vaculíkem, P. Zuskou). Byl výtvarníkem významných choreografií Pavla Šmoka (B. Smetana: Z mého života, A. Schönberg: Zjasněná noc, I. Zeljenka: Musica slovaca), Luboše Ogouna (L. Janáček: Concertino) a Jana Klára (K. Odstrčil: Toro). V Plzni byl autorem výprav tanečních inscenací Libora Vaculíka (P. Malásek: Edith-vrabčák z předměstí, G. Verdi/S. Onsoff: Dáma s kaméliemi, Macbeth).

Pro inscenace všech tří souborů Národního divadla navrhl výpravu k asi 25 titulům. Jeho první prací pro Činohru ND byly v roce 1978 scénické i kostýmní návrhy k Hacksově hře Adam a Eva (rež. J. Pleskot), z dalších připomeňme kostýmní návrhy pro Aischylovu Oresteiu (rež. E. Schorm), scénu pro Čapkovu Matku a Shakespearův Sen noci svatojánské (obě v režii F. Laurina), výpravu pro Kleistův Rozbitý džbán a Shakespearova Krále Jindřicha IV. (obě v režii A. Hajdy), scénu pro Büchnerovu Dantonovu smrt (rež. Vl. Strnisko) a další, z pozdější doby např. výpravy k Turriniho monodramatu Hotovo, konec! a ke hře Josef a Marie stejného autora (obě v režii M. Porubjaka), k Mastrosimoneho hře Jako naprostý šílenci (rež. M. Dočekal), nebo pro vybraná baletní představení – Ibbur, Sólo pro tři, Requiem (vše s P. Zuskou), Santa Says, Cutit (Ivgi a Greben) aj.

Svou tvorbu pravidelně vystavoval na Pražském Quadrienalle, podílel se na výstavě Kde domov můj v Praze U Hybernů (1990); získal I. Cenu na Trienale v Novém Sadu (1974), je nositelem Ceny Alfréda Radoka (1996). V listopadu 2025 obdržel Cenu Thálie za mimořádný přínos divadlu.