Narozen v Praze, zemřel v Litoměřicích. Režisér, teoretik, pedagog. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze nastoupil do divadla jako herec, studia režie na DAMU ukončil v r. 1954, koncem 60. let navštěvoval postgraduální studia estetiky. Praxi začínal jako asistent na DAMU, následovalo působení v osvětových a kulturních zařízeních. Do Čs. rozhlasu přišel v roce 1960 na doporučení pozdějších spolupracovníků. Prvních osm let vedl středisko režisérů HRPV; 20. srpna 1968 převzal funkci uměleckého vedoucího hlasatelů; podařilo se mu bez újmy převést hlasatelský sbor kritickým obdobím od podzimu 1968 do podzimu 1969. V r. 1970 byl přinucen z rozhlasu odejít.
Za dobu svého působení se podílel na pořadech III. programu pro náročného posluchače, mj. cyklu Avantgarda bez legend a mýtů, na rekonstrukci historického snímku E. F. Buriana Archivní číslo 01035 a na dalších pořadech z tvorby tohoto vynikajícího divadelníka. V této době i v čase následující "normalizace" se zabýval uměleckým přednesem a hlasovou realizací. A to jednak teoreticky (podílel se autorsky na vydání řady publikací: Východiska přednašečské interpretace textu, Bibliografie uměleckého přednesu, Slovníček UP, Interpretační prostředky v UP aj.), jednak prakticky jako porotce krajských i celostátních soutěží a přehlídek profesionálních i amatérských recitátorů, režisér a scenárista představení uměleckých agentur. Ta se konala také ve Viole, kterou spoluzakládal, a v Lyře Pragensis - Neumann-Wolker-Nezval: Jony na hrazdě (1975), Paustovskij-Tarkovskij: Život je krásný, zvláště na konci... (1978), Okudžava: Naděje, já se vrátím... (1982), Vysockij: Střílejte první, pane (1983), v amatérském studiu v Čelákovicích (Balada o Nikolovi Šuhajovi).
Do Českého rozhlasu se vrátil externě po r. 1989. Z pořadů, které v 90. letech připravil pro vysílání ČRo 3 - Vltava s J. Lakosilovou, lze zmínit jeho režie programové řady Souvislosti, do které patřily např. cykly Cestami sebepoznání, Cesta a odkaz TGM, Poutník životem, Přemítání doc ing. J. Hermacha, Češi a Němci, Duchem, ne mečem, Tvůrci naší demokracie, Idea českého státu v proměnách staletí, Rudolf II. a jeho doba, Z časů a nečasů PEN klubu. Všechny zaznamenaly mimořádnou posluchačskou odezvu. J. Hraše byl dále spoluautorem Pátečních večerů, kupř. Benefice pro režiséra Josefa Henkeho (1991), k výročí Umělecké besedy (1994), Večer s E. F. Burianem (1994), Věra Lukášová (1997). Z tvůrčí profesionální praxe vytěžil mnohé analýzy a studie, byl iniciátorem vydávání revue Svět rozhlasu.

Zdroj: Český rozhlas