Po maturitě na střední škole v Semilech navštěvoval Elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze, kterou však nedokončil a v roce 1967 začal studovat dramaturgii na FAMU. Během studií už přispíval do časopisů Student, Mladý svět, Literární listy a Listy. Od roku 1973 byl scenáristou Filmového studia Barrandov, odkud však musel v roce 1979 z politických důvodů odejít a zůstal bez zaměstnání. V následujícím období napsal řadu divadelních a rozhlasových her. Některé se hrály, jiné byly zakázány. Připomeňme významnější tituly: Tatarská pouť (1979, premiéra 1988), Dobové tance (1980), Foxtrot (1982), … a tak tě prosím, kníže (1982), Neapolská choroba (1984, premiéra 1988), Jak hlouposti narostly parohy (1986). Trvaleji spolupracoval s Činoherním studiem v Ústí nad Labem. V roce 1988 mu bylo nabídnuto místo lektora v Divadle Na zábradlí, kde měla premiéru jedna z jeho zakazovaných her (Tatarská pouť). Po roce 1989 pracoval v Divadle Na zábradlí nejen jako autor, ale i jako dramaturg, v letech 1991-93 tu byl šéfem činohry. Zároveň psal další hry: například Hoře, hoře, oprátka a jáma (1990, Divadlo Na zábradlí), Otčina (1992, Elwangen, SRN), První kroky demokrata (1992, Cividale, Itálie), Nobel (1994, ND), a dosud neuvedené tituly: Marta Peschek jde do nebe (1998) a Hrej komedii (1999). Od roku 1994 působí jako volný spisovatel a komentátor – nejprve v Lidových novinách, od roku 1998 v MF Dnes. Texty pro divadlo však píše dál – v roce 2003 uvedlo Divadlo TaFantastika Pavlíčkův muzikál na jeho libreto Excalibur, Studio Továrna hrálo jeho hry Horáková & Gottwald (2006) a Políbila Dubčeka (2008). Vyšly mu dvě knížky fejetonů – Obrana sprostých slov (1999) a Co s námi bude (2004). Činohra Národního divadla uvedla v roce 1994 premiéru již zmíněného Nobela (v režii Ivana Rajmonta, který režíroval premiéry jeho her už v ústeckém Činoherním studiu i v Divadle Na zábradlí), ve Steigerwaldově úpravě se zde hrála Šulajova hra O pejskovi a mačičke (1994).