Odehrává se někdy na přelomu 19. a 20. století. Skladatel Foltýn (není to Čapkův Foltýn) sní o velké české vlastenecké opeře. Za námět si vybral téma z rukopisu Královédvorského (je stoupencem teorie pravosti RKZ). Opera mu zní v hlavě wagnerovskými hrdinskými tóny (je totiž zároveň obdivovatelem Wagnera). Ze snění jej vyruší návštěva ředitele Národního divadla Schmoranze, který u něj objednal operu pro ND. Foltýn mu předvádí části své opery. Z ukázek a Foltýnova vyprávění se postupně dozvídáme děj jeho opery: Kníže Neklan vyhlašuje na Vyšehradě velkou soutěž ve zpěvu, účastní se jí bájný český pěvec Lumír, kterému se ve zpěvu nikdo nevyrovná. Odměnou vítěze má být knížecí dcera Ludiše. Schmoranz ukázkami není nadšen. Vedou spor o vhodnost námětu i užité prostředky. Po jeho odchodu Foltýn usedá ke klavíru a bouřlivě komponuje. Vyruší jej další návštěva - přichází T.G.Masaryk, který se jej snaží přesvědčit o nepravosti rukopisů. Foltýn k němu pojme nepřátelství a touží jej zabít. Ve Foltýnově opeře, jejíž děj se před námi dále odvíjí, dojde ke zvratu - zdá se, že zvítězí německý pěvec Beckmesser. Skladatele z jeho snění opět vyrušuje ředitel Národního divadla - navrhuje různá vnější ozvláštnění operní produkce. Foltýn je znechucen. Nakonec se dozvídá, že jeho opera v divadle nezazní. Uspořádá si soukromé představení u sebe doma. Jeho opera se mu však vymkne z ruky a začne žít vlastním životem, postavy ožijí a naplní jeho byt, z opery se stává laciný brak ve Schmoranzově režii. V reji skutečných a neskutečných postav je Foltýn zavražděn Lumírem - svým vlastním dvojníkem. Vše končí smutečním sborem nad tělem mrtvého hrdiny. V textu libreta jsou použity básně a úryvky básní Rukopisu královédvorského (RK) jak v originálním znění, tak v moderním přebásnění Kamila Bednáře. Jsou tu i básně, které v RK nenajdeme - byly "podvrženy" autory libreta a napsány ve stylu RK. Zbytek textu je z větší části koláží citací z literatury: jsou zde použity citáty z textů K.Čapka, A. von Arnima, C. Brentana, výroky T. G. Masaryka, B. Smetany, V. Pivody, A. Gebauera, R. Wagnera a dalších. Námět má dva motivy. Jedním je pokus nazírat spor kolem rukopisů RKZ z jiného úhlu pohledu. Jde spíše o víru v něco krásného, co je ničeno hledači vědecké pravdy. Komu prospěje, dozvíme-li se, že rukopisy jsou falsa? Koho to učiní šťastnějším? Neztrácíme spíše krásnou věc, v jejíž hodnotu jsme chtěli věřit? Druhým motivem je nerovný boj mezi autonomním uměním a vnějším tlakem komerce, který svádí náš donkichotský hrdina - poslední mohykán klasického operního umění. Ve své osamělosti a staromilství je i směšný. Nazvali jsme ho Foltýnem, ale není to Čapkův Foltýn - vysmívaný umělecký podvodník a epigon. Náš hrdina je naopak poslední seriozní umělec. Jeho konflikty s historikem a operním impresáriem nemají v sobě nic blízkého realitě - může se to odehrávat pouze v jeho přehřáté hlavě.

V rámci cyklu Bušení do železné opony VII.