Sochař, malíř, kostýmní výtvarník, scénograf a typograf. Celým jménem Libor Ladislav Jan Fára. Narodil se v Praze, zemřel tamtéž. Prvotní zálibu o umění probudil v mladém Fárovi jeho dědeček Vilém Hruška, který byl zručným kreslířem, a ke kterému měl velmi blízký vztah. V r. 1935 nastoupil ke studiu na reálném gymnáziu v Michli a později přestoupil na gymnázium Na Smetance. Učitelem kreslení se mu stal malíř Pravoslav Kotík. R. 1941 však propadl z německého jazyka a nastoupil do soukromé školy (Officina Pragensis) Jaroslava Švába (1942–1944). Zde vznikaly jeho první olejové malby a frotáže. Studium mu však nebylo prodlouženo a byl totálně nasazen v Ringhofferově továrně v Praze.
Spořilov, kde Fára ve 40. letech žil, byl spojen se vznikem skupiny „spořilovských surrealistů“, která spojovala mladé nadšence, jako byli František Jůzek, Zbyněk Havlíček, Robert Kalivoda, též Václav Tikal a Karel Teige. Po válce se Fára neúspěšně hlásil na pražskou AVU, nastoupil tedy do ateliéru Emila Filly a později Františka Muziky na VŠUP (do r. 1951).
Prvotní malířskou inspiraci našel Fára v surrealismu (Deux visages, 1945), avšak bytostným surrealistou se nikdy nestal. Postupně jeho tvorba směřovala k poetice absurdnosti, kterou vyjadřoval především technikou koláží, asamblážemi, ale také fotografií (Hrací stůl, Král Ubu). Koncem 40. let se kromě jiného věnoval i sochařství. Vytvářel objekty ze sádry, sochy a reliéfy. Větší Fárovy úspěchy jsou však spojeny s divadlem. Po ukončení vojenské služby (1953) byl přijat jako aranžér do Armádního uměleckého divadla E. F. Buriana. První kostýmní výpravu vytvořil pro hru Fráni Šrámka Hagenbek. Zde se také setkal s Janem Grossmanem, se kterým později stál u vzniku pražského Divadla Na zábradlí, kterému Fára navrhl logo a grafickou podobu tiskovin. V polovině 50. let začal již jako kostýmní výtvarník a scénograf intenzivně spolupracovat s divadly. Známý je především svými návrhy ke hrám Čekání na Godota, Višňový sad nebo k Hrabalově hře Něžný barbar.
V r. 1958 začal spolupracovat s redakcí časopisu Divadlo. Podílel se také na grafické úpravě významných publikací o divadle (Dějiny českého divadla I–IV). V 2. polovině 50. let se kromě divadla do popředí Fárova zájmu dostává zátiší (Zátiší s berberskou maskou, Zátiší s grapefruity nebo Kompozice na téma Zátiší). R. 1965 se stal členem Svazu československých výtvarných umělců a od samého roku začal spolupracovat s Činoherním klubem nejdříve jako grafik a později i jako scénograf. Významné se staly i Fárovy scénografie k inscenacím Jana Kačera (Židle od E. Ionesca, Gorkého Na dně, Čechovův Platonov). V průběhu 70. let vytvářel cykly obrazů, koláží, kreseb (Bíla poloha, Postavy mého věku, Kabinetky, Dým a další). Poslední soubor koláží s názvem Slyším Tě mluvit vytvořil těsně před svou smrtí.
Kromě malířského umění byl Fára i vášnivým hudebníkem. Na počátku 40. let se rozhodoval, zda se stát malířem nebo bubeníkem v jazzové kapele. Dokonce se r. 1942 stal členem skupiny Harlem – Jazz. Byl také milovníkem němého filmu a grotesky. Tato záliba měla velice silný vliv na jeho scénografické práce a kostýmní návrhy.