Bulharský tenorista narozený v Sofii.

Na dráhu operního pěvce jej nasměroval jeho otec, pilot bulharských aerolinií se silným vztahem k hudbě (sám hrál na kytaru a mandolínu, založil smyčcový orchestr). Boiko již v chlapeckém věku vystupoval sólově v rámci dětských sborů. Podporován svým otcem vystudoval zpěv na sofijské hudební akademii, v dalších letech si prohluboval znalosti na Bulharské akademii umění a kultury v Římě u Borise Christoffa, ve Vídni u komorní pěvkyně Margerity Lilovy a prof. Lehmanna a v Bussetu na Verdiho akademii u Carla Bergonziho. V roce 1988 si odnesl ceny z mezinárodních pěveckých soutěží v Sofii a Bilbau. V letech 1982 až 1990 působil jako sólista Národní opery v Sofii, poté přijal nabídku ředitele operního domu v Zürichu Alexandra Pereiry a stal se sólistou tohoto uměleckého stánku s širokou mezinárodní působností. Hostoval v Moskvě, Paříži, Berlíně, Vídni, Praze, Bratislavě, Kodani, Stockholmu, Mnichově, Wiesbadenu, Drážďanech, Karlsruhe, Krefeldu, Lille, Budapešti, St. Gallen, Bergenu, Barceloně, Valencii, Bilbau, Káhiře či Mexiku.
Svým hlasovým typem byl Boiko Zvetanov předurčen pro italský repertoár, do nějž spadá většina jím interpretovaných rolí. Nastudoval tak patnáct stěžejních rolí z díla Giuseppa Verdiho, sedm rolí Pucciniho, dvě Belliniho, tři Donizettiho, tři Rossiniho, ad. Z ruské tvorby zpíval Grigorije v Borisi Godunovovi, Sobinina v Ivanu Susaninovi a Lenského v Eugenu Oněginovi, z francouzské Dona José v Carmen nebo Jeana v Massenetově opeře Hérodiade, z německé tvorby to byli Italští pěvci ve Straussových operách Růžový kavalír a Capriccio a titulní postava v opeře Ermanna Wolfa-Ferrariho Sly.