Ruský skladatel, klavírista a pedagog, jeden z nevýznamnějších představitelů hudební moderny 20. století. Hudební základy získal od své matky, zručné pianistky. O skladbu se pokoušel už v 9 letech. Ve 14 letech byl přijat na petrohradskou konzervatoř, na níž nejdříve absolvoval klavír u L. Nikolajeva (1923), nato pak skladbu u M. Steinberga (1925). Po otcově předčasné smrti se musel živit hrou na klavír v kinech, kde improvizoval hudbu k němým filmům. Vystupoval na veřejnosti jako sólový pianista, v prestižní soutěži F. Chopina ve Varšavě (1927) získal čestný diplom. Této činnosti brzo zanechal, na veřejnosti interpretoval pouze sporadicky vlastní klavírní a komorní díla.
Komponovat začal hned v prvním ročníku konzervatoře, kdy vznikla jeho první skladba Scherzo dis moll pro orchestr (1919). Studium skladby zakončil Symfonií č. 1 f moll (1925), jež po své premiéře (1926) překvapila kompoziční zralostí celý hudební svět. V této jeho skladbě jsou patrné vlivy I. Stravinského a S. Prokofjeva. V dalších hudebních dílech reagoval Šostakovič na podněty západoevropské moderny, v operách Nos (1928) a Lady Macbeth Mcenského újezdu (1932) na expresionismus A. Berga. V Sonátě (1927) a ve 24 preludiích pro klavír (1933), v Koncertech pro klavír, trubku a smyčcový orchestr (1933) též na neoklasicismus P. Hindemitha, v baletech Zlatý věk (1930), Šroub (1931) a Světlý potok (1934) na muzikálovou poetiku pařížské Šestky. V hudbě pro divadlo a film spolupracoval s předními ruskými avantgardními tvůrci: s V. E. Mejercholdem hudbou k Majakovského satirické komedii Štěnice (1929), s G. Kozincevem a L. Traubergem hudbou k němému filmu Nový Babylon (1928) aj.
Prostřednictvím hudební satiry pranýřoval nešvary ve společnosti, soucit s utrpením a ponižováním vyjadřoval úchvatným lyrismem své hudby. Provedení každé Šostakovičovy skladby vyvolávalo mimořádný zájem a živý ohlas. Objevily se ale také první silné výpady z řad stoupenců proletářské hudby, jimiž byl osočován z formalismu a odcizenosti lidu. V roce prvních stalinských čistek, kdy byl popraven jeho přítel generál M. N. Tuchačevskij, vznikla Šostakovičova symfonie č. 5 d moll (1937), za niž se mu dostalo oficiálního uznání. Toto hodnocení bylo jedním z tragikomických paradoxů své doby. Jeho posuzovatelé nepochopili jeho skutečný smysl, spočívající ve vyjádření subjektivně procítěné tragiky, zcizujícími, ironizujícími citáty, jimiž Šostakovič reagoval na mezní situaci, v níž se jako umělec octl. Podobné situace se opakovaly za jeho života jiným způsobem po napadení země nacistickým Německem, jiným v době studené války za nových politických represí a znovu po roce 1969. Mnohé své skladby komponoval právě z vlasteneckých pohnutek s určením pro národ. Vlasteneckým dílem je např. Symfonie č. 7 C dur, Leningradská (1941), Symfonie č. 11 g moll, Rok 1905 (1957) ad. Z vokálních skladeb do této skupiny patří kantáta Báseň o vlasti (1947), oratorium Píseň o lesích (1949), kantáta Nad naší vlastí slunce září (1952) a některé nové hudby k filmům (Setkání na Labi, 1948). V každé z těchto skladeb je obsaženo něco z ruské skutečnosti.
V posledním desetiletí tvorby se obrací od věcí veřejných k věcem osobním, ke kompozici neprogramních instrumentálních děl. Jde vesměs o kompozice vážného emotivního obsahu, jež převážně věnoval své ženě Irině Antonovně a svým přátelům. Na samém konci života Šostakovič složil ještě Symfonii A dur č. 15 (1971), písně Suitu podle básní Michelangela Buonarottiho (1974) a poslední skladbu vůbec Sonátu pro violu a klavír (1974). Šostakovič je skladatel rozsáhlého díla, vysoce individuálního projevu a hlubokého humanistického cítění. Tyto vlastnosti svého hudebního génia si dokázal uchovat navzdory mezním situacím, do nichž se dostával. Skladatel komentoval v četných publicistických projevech vlastní dílo i události, jež ho obklopovaly. Výběr z těchto projevů vyšel knižně rok po skladatelově smrti pod názvem Stati i materialy. V roce 1979 vydal bývalý redaktor časopisu Sovětskaja muzyka Salomin Volkov Paměti Dmitrije Šostakoviče, jejichž pramennou autetičnost však zpochybnil i skladatelův syn Maxim.