Italský hudební skladatel, narodil se v Lucce, zemřel v Bruselu. Studoval v Lucce u svého otce, skladatele a varhaníka. Později oficiálně u Angeloniho a v Miláně u Bazziniho a Ponchielliho. V roce 1883 končí studium konzervatoře s diplomem "maestro di musica" a skladbou Capriccio Sinfonico, která má při provedení velký úspěch. V r. 1884 má v Miláně premiéru jeho operní prvotina Le Villy, která udělala značný dojem na Ricordiho, ten u něho objednal další operu Edgar. Navzdory slibné hudbě oběma operám uškodilo chabé libreto. Puccini komponuje operu Manon Lescaut, kde se projevuje jeho spřízněnost s verismem, která je v této opeře očividná, potvrzuje se i v dalších jeho pracích (Bohéma).

Poté co mu prošla rukama řada libret sáhl Puccini po předloze k opeře Tosca (1900), ve které přetvořil námět do podoby ponurého, leč stále naturalistického melodramu. Tosca dobývá světová jeviště a Puccini začíná komponovat Madama Butterfly. Při premiéře původní dvouaktové verze ale úplně propadla, zřejmě i kvůli problémům s libretem a celkovým rozvržením díla. Teprve po třetím přepracování, v němž postavil hlavní hrdinku opery do středu dění, dosáhl autor požadované celistvosti. V roce 1910 dokončil operu Děvče ze zlatého Západu, která měla premiéru v Metropolitní opeře v New Yorku s Emou Destinnovou a Enricem Carusem v hlavních rolích.

Nastalo období pracného hledání námětu, Puccini přislíbil pro Vídeň zkomponovat komickou operu a výsledkem se stala opera La rondine (Vlaštovka). Navzdory prvotnímu úspěchu neprokázala takové kvality, aby se trvale zařadila do repertoáru divadel. Puccini se poté vrátil k záměru zkomponovat operní triptych, kterým se již dlouho zabýval. Při návštěvě Paříže v roce 1912 našel zajímavé téma, z něhož vznikla silně veristická opera Il tabarro (Plášť). Po ní rychle následovala Suor Angelica (Sestra Angelika) a posléze komický doplněk dvou předcházejících tragédií Gianni Schicchi.

Pucciniho bezprostředním vzorem byl Verdi, zejména pak jeho pozdní opery, v nichž téměř zmizely hranice mezi árií, recitativem a ansámbly. Patrný je rovněž vliv Richarda Wagnera, protože i Puccini vytvořil styl, v němž hrál významnou úlohu motiv spojující hudbu s dějem. V tomto směru se průběžně zdokonaloval až k svému poslednímu dílu Turandot, v němž hudební charakterizace hlavní hrdinky vyjadřuje spalující vášeň, která není v nevýrazném Gozziho předobraze vůbec patrná.

Pucciniho lze považovat za kontroverzního umělce. Jeho nedostatky jsou však dávno zapomenuty, neboť je navždy zastínily kvality, z nichž k nejdůležitějším patří hluboký účinek, jakým dodnes na diváka působí.