Postavy opery – rytíř Jan Lotarinský, kníže Rudolf, císař Bedřich – jakoby napovídaly, že děj opery vypráví historický příběh vztahující se ke konkrétním osobnostem. Ve skutečnosti se jedná o tzv. velkou operu se smyšleným dějem, který se do značné míry podobá Wagnerovu Lohengrinovi; také zde najdeme vládce, padoucha, křivě nařčenou dívku a rytíře-spasitele, jenom na rozdíl od Wagnera příběh končí šťastně. O charakteru velké opery svědčí i na divadelní ceduli zvýrazněná baletní scéna ve 3. jednání, která již neodmyslitelně patřila k atributům takto koncipovaných děl.
V roce 1889 mělo v Praze podle závazné konvence mezi Národním divadlem a Novým německých divadlem přednostní právo na uvedení díla francouzského autora divadlo Národní, ředitel Nového německého divadla na operu rezignoval.
Victorin de Joncieres (1839–1903), skladatel a hudební publicista, ve své vlasti nemilovaný pro svůj vztah k Wagnerovi, jímž kriticky poměřoval díla svých současníků, je autorem sedmi oper i symfonické tvorby. Jan Lotarinský se přiřadil k operám, jež v dějinách stihly katastrofy – při jeho návratu do Opéra-Comique v roce 1887 došlo před generální zkouškou ke zhoubnému požáru, který zcela zničil připravovanou dekoraci. V Národním divadle bylo dílo nastudováno jednou a odehrála se tři představení.