Pokud jste někdy slyšeli o Faustovi, který byl sveden na scestí badatelské zvrácenosti našeptávajícím Mefistofelem, potom to co nejrychleji zapomeňte. Doktor Faust je totiž od přírody nesnesitelný manipulátor lidí a ještě k tomu nedokonalý. Takže mu jen vlastní slabost jistou dobu zabraňovala, aby v něm propuklo malé lidské velikášství. Tak alespoň převyprávěl věčnou faustiádu rakouský dramatik Werner Schwab ve své hře Faust, můj hrudník, má přilba (1991). Faust byl ale sám o sobě také obětí: obětí tun knih vědění, jimž se jejich jazyk vymkl z kloubů. Německá společnost je pro Schwaba společnost, na níž lze zároveň nadávat a zároveň z těchto podivných výlevů pociťovat přímo rozkoš. Nadávat a mluvit. Mluvit a hrát. Vždyť skoro co slovo, to slovní hříčka, co věta, to hra. Ne nadarmo se o Schwabovi – divadelním extrémistovi traduje, že se četbou svých textů sám královsky bavil, především ve vaně. (Vybráno z článku Tomáše Kafky Faust na oko, SaD 1995/1).

Pracovní text hry v knihovně archivu ND, sign. r 10707

V rámci projektu Podoby současného dramatu. Projekt Bouda.