Legendární postava Krakonoše byla od konce 18. století na jevišti častým hostem nejen ve veselohrách a fraškách (např. Kotzebue, Klicpera, Tyl), ale prostoupila i do světa opery (před Rozkošným např. Weber, Spohr, Flotow).
Skladatel, úředník ve spořitelně, hudební činovník, člen České akademie věd a umění a v neposlední řadě autor jedenácti oper Josef Richard Rozkošný (1833–1913) se po výjimečném úspěchu své Popelky obrátil k podobnému námětu snoubícímu romantický příběh s pohádkovou atmosférou a skýtající prostor pro bohatou výpravu, divadelní kouzla a balet. Že se mu nepodařilo podruhé „vstoupit do téže řeky“ mělo možná více příčin, tou hlavní však bylo zřejmě libreto, jehož autorem byl – na rozdíl od renomovaného Otakara Hostinského v případě Popelky – teprve dvacetiletý začínající básník Jaromír Borecký.
Vlna kritiky, která se na Krakonoše snesla, padla i na komponistu, kterému byla vytýkána zejména nedostatečná charakterizace postav, prostředí i situací a hromadění samoúčelných hudebních efektů (například hned tři bouře). A Krakonoš? Toužil po lásce dívky již zadané, tedy bez úspěchu. Ten se nedostavil ani u premiérového publika, a tak je divadelní cedule vlastně unikátem: následovala pouze jediná repríza a víckrát se už král hor na scéně neobjevil.