V roce 1889 se na repertoár Národního divadla dostala hned dvě stěžejní Sofoklova dramata – v lednu Antigona, v listopadu Král Oidipús. A obě se pak dočkala ještě několika dalších inscenací. V týdeníku Čas bylo první nastudování Antigony hodnoceno velmi kladně. V obsáhlé recenzi se autor věnuje i otázce scénografie a kostýmů, choreografii tanců i hudební složce. Polemizuje sice s dobovou věrností toho či onoho jevištního prvku, celkově však velice chválí.
„Naplňuje nás opravdovým potěšením, že ředitelstvo Národního divadla, režie i herectvo při provozování Antigony věnovalo vypravení a sehrání jejímu píli všemožnou, opravdovou, a že vykonalo tím skutek vskutku záslužný; hluboký, ba můžeme říci posvátný dojem, kterým působilo drama na obecenstvo, jsou nejlepším toho důkazem, že hrálo se s pravým porozuměním a s opravdovou láskou k věci.“
Kritik vyzdvihl též výkony herců: „Zvláště pí. Sklenářová, pp. Seifert, Šmaha a Slukov vynikali dobře rozčleněným a plastickým přednesem veršů Sofoklových a pojímali úlohy své zcela správně.“ Všichni jmenovaní umělci patřili k herecké generaci, na které stál repertoár Prozatímního a pak také počátků Národního divadla. Otýlie Sklenářová-Malá (1843–1912) se aktivně podílela na osvětě stavby nového divadla. V roce 1873 odevzdala výtěžky ze svých pohostinských představení právě do slavné sbírky na Národní divadlo.

Archivní složka sign. Č 27a obsahuje následující materiál:
- cedule k premiéře
- přehled představení

Pracovní text hry v knihovně archivu ND, sign. r 33