Narozena v Mladé Boleslavi, zemřela v Praze. Divadlo začala hrát v karlínském spolku Pokrok a krátce působila ve Švandově divadle na Smíchově. Zároveň se soukromě připravovala u herečky pražského Německého divadla A. Versingové-Hauptmannové. Správa Národního divadla ji pozvala v roce 1889 k pohostinskému vystoupení a od příštího roku angažovala. Členkou ND byla v letech 1890–1915.

Z aktivní herecké činnosti ji vyřadil úraz na scéně. Od té doby se věnovala novinářství. Nejprve psala do slánských novin Svobodný občan a do plzeňského Českého západu, který řídil její manžel redaktor J. Hořica. Od roku 1916 jí byl svěřen sobotní fejeton a rubrika společenský rádce ve Venkově. Publikovala též teoretické studie o herectví ve Zlaté Praze, Národních listech, Národní politice a v Lumíru. Od roku 1919 do své smrti působila jako profesorka deklamace a mimiky na Konzervatoři Praha.

V roce 1925 založila fond na podporu chudých žáků. Pro tehdejší Ministerstvo školství vypracovala v roce 1927 návrh na reformu studia herectví. Požadovala v něm mj., aby všichni absolventi prošli výukou u všech učitelů. Ve své pedagogické činnosti kladla důraz na ovládání a rozvíjení hlasové a mluvní techniky, na ideový rozbor role a na důležitost vnějšího fyzického vzhledu, v souladu s charakterem a jednáním postavy. Mezi její žáky patřili mj. J. Štěpničková a O. Korbelář.

Velmi často spolupracovala s mimopražskými profesionálními scénami (Plzeň, Brno, Olomouc), ale také s ochotníky v Čechách i na Moravě. Ze zahraničních zájezdů je významné její vystoupení ve Lvově (1897), Záhřebu (1899), Bělehradě (1901) a Petrohradě (1903). Hrála v němém filmu režiséra Kubáska Okovy (1925).

Pohřbena je na Vyšehradském hřbitově v Praze (9, 83).