Edward Bond patří ke generaci britských dramatiků narozených ve 40tých letech minulého století, kteří výrazně ovlivnili nejen britské, ale i světové drama. K jeho generačním souputníkům patří např. Caryl Churchill, David Storey či Tom Stoppard. Bond je považován za inspirátora a předchůdce drsné školy britského divadla, tzv. cool dramatiky, která dobyla svět v 90. letech minulého století. Bondova hra Spaseni (Saved) se zasloužila o zrušení cenzury, která v Británii platila od roku 1737. Když divadlo English Stage Company hru v roce 1965 uvedlo, bylo zažalováno Lordem komořím a spor prohrálo. Následoval vášnivý spor o cenzuru, kterou nakonec parlament zrušil. Pro nás symbolicky se tak stalo v roce 1968, kdy byla hra také uvedena v Československu (Činoherní klub, režie Ladislav Smoček). Bondovy hry byly původně v Británii zakázány pro údajnou nemorálnost. Spaseni jsou hořkou sociologickou analýzou duševně vyprázdněné společnosti, neschopné realizovat city, vztahy, komunikaci. Ústřední scéna hry, v níž parta chuligánů z pouhé nudy ukamenuje dítě v kočárku, přičemž jeden z vrahů je možným otcem dítěte, je apokalyptickým obrazem, který nemá v dějinách divadla obdoby. Přesto by bylo mylné jej vnímat jako oslavu násilí. Bondovy postavy se v násilí nevyžívají, nevyžívají se totiž v ničem, o nic jim nejde a nic je nezajímá. Jejich sociální frustrace vyhřezne v náhlém výbuchu, aby pak jejich život pokračoval beze smyslu dále. Bondovy hry jsou odsudkem světa, v němž nedostatek lásky a soucitu vede k necitelnosti, která hrůzné bere jako normální. Představení není vhodné pro děti.

Foto: Martin Špelda
Délka představení: 2 hodiny 40 minut

Napsali o nás:
„Lucie Žáčková jako Pam se pohybuje po ostří nože, eroticky vyzývavá, hnusně vulgární, rozbitá, ponížená a nakonec zimničně vyhořelá do apatického klidu. Své postavě rozumí a ukazuje ji věrohodně, s hrozivou "ostravskou" přímostí, která nesoudí. Fascinující je herecká studie Jana Hájka. Jeho introvertní Len přistupuje ke světu jako pozorovatel. Pod netečnou slupkou zaujatého voyera se ale stále něco dramatického odehrává. Vnitřní napětí nevybíjí agresí jako ostatní, pod jeho tlakem ohýbá tělo a přizpůsobuje ho tvaru nábytku. Jan Dolanský sáhne na dno sobectví a osamělosti svého frajírka Freda, potenciálního otce dítěte a prvního, kdo hodil kamenem, především ve strhující scéně setkání s Pam a Lenem v soudní vazbě. Také Jana Boušková a Ladislav Mrkvička jdou v závěru do vypjatých situací obdivuhodně na doraz.“
Marie Reslová, Hospodářské noviny, 15. 3. 2010

ukázka na youtube.com