Podle mnoha filozofických a náboženských směrů není smrt konečnou stanicí. Spíše jakýmsi přechodem. Mluví o tom staré náboženské texty i úvahy současných filosofů a fyziků. V naší civilizaci ale smrt tabuizujeme, odsouváme do tajných zákoutí mysli, pokoušíme se ji přelstít vědou i kosmetikou. K čemu to může vést, vidíme všude kolem sebe. Inscenace Koncové světlo je pokusem pohledět smrti zpříma do očí. Kdo ví, třeba to bude radostné a osvobozující shledání.
Tibetská kniha mrtvých, Danteho Peklo, knihy Raymonda Moodyho i vize indiánských šamanů – to všechno jsou pohledy za onen závoj, který odděluje život od smrti. Je pozoruhodné, že zaznamenané prožitky blízké smrti se napříč věky a civilizacemi nápadně shodují, třebaže jsou ovlivněny místními a kulturními zvláštnostmi. Vize zářivého světla, cesta tunelem či pád do propasti, překročení mostu nebo řeky, setkání s moudrou světelnou bytostí – to jsou typické atributy zážitků, s nimiž se setkáváme u lidí, kteří prožili blízkost smrti a zase se z ní vrátili. Některé z nich přešly do běžného užívání, obrat „světlo na konci tunelu“ dal název i naší inscenaci. Skeptici tvrdí, že se jedná pouze o chemickou reakci umírajícího mozku, koktejl adrenalinu, dopaminu, oxytocinu a dalších -inů, kterými se nám naše tělo snaží tu těžkou chvíli usnadnit. Agnostici jsou toho názoru, že ti, kteří se vrátili, nemohou o smrti nic vypovídat, protože ji koneckonců neprožili. Faktem ale zůstává, že většina lidí, kteří podobnou zkušeností prošli, se z ní vynořili proměnění – laskavější, vnímavější ke světu i k lidem, s větší úctou k životu a jeho jedinečnosti.
Tak jako se v zážitcích blízké smrti mohou objevit vize blažené i hrozivé, dostane se v naší inscenaci ke slovu skepse i naděje. Filosofové Nick Land a Reza Negarestani předvídají brzký konec člověka, ať už cestou splynutí se strojem, nebo cestou převzetí vlády mimolidskými aktéry. Jsou to proroci apokalypsy, přivolané zarputilou snahou lidstva neustále se posouvat vpřed. Ta leží v samotných kořenech naší civilizace – hledat ráj na konci dějin se pokoušíme už několik tisíc let. V posledních několika staletích jsme dokonce uvěřili, že ho dokážeme sami vytvořit. Zda se nám to může podařit, je jedna z klíčových otázek současnosti.
Siouxský šaman Černý jelen naproti tomu nabízí představu cyklické obrody světa, který musí projít i fázemi zmaru, ale jen proto, aby se z nich mohl vynořit osvěžený a obnovený. Člověk v tom nemůže mnoho udělat. Může jen pokorně naslouchat a pozorovat a pokoušet se žít v souladu s tím, co vidí. Může se snažit zmírňovat utrpení laskavostí a soucitem. Ale nemůže změnit nejzazší pravdu života, jíž je smrt. Tu lze pouze přijmout. Možná, že právě vědomí blízkosti smrti chybí naší civilizaci, zběsile se ženoucí za věčným životem bez starostí a bolesti. Možná, že právě hrůza ze smrti je tím, co nás nutí ji kolem sebe šířit. Možná je načase vrátit se k moudrosti přírodních národů, které nevnímaly svět a dění v něm jako neustálý vývoj vpřed, ale jako věčný kruh, v němž se život i smrt harmonicky prolínají v nikdy nekončícím tanci.

UPOZORNĚNÍ: V představení se používá stroboskop, hlasitá hudba a kouřové efekty.

Hraje se bez přestávky, délka představení 1 hodina 40 minut.

Archivní složka sign. Č 1708a obsahuje následující materiál:
- cenový výměr programové brožury (26. 2. 2020)
- tisková zpráva
- interní obsazení umělců (30. 8. 2019, 8. 11. 2019, 12. 12. 2019, 5. 2. 2020, 19. 2. 2020)
- zápis z inscenační porady (10. 9. 2019)
- protokol z výrobní porady (31. 10. 2019)
- cedule: předpremiéra, 1. premiéra, 2. premiéra, derniéra
- komplet cedulí - tematiky 1.–10. repríza
- propagační letáky a pohlednice k premiéře
- mediální ohlasy z tisku, časopisu ND ad.
- programová brožura
- inscenační plakát
- pozvánka na premiéru
- sada fotografií

Jako autoři textu jsou uvedeni Jan Tošovský a kolektiv.