Životopis
Narozen v Praze, zemřel tamtéž. Vlastním jménem Josef Kolář, psal se též Kollar nebo Kolar. Přerušil studia na pražské univerzitě (filozofie, přírodní vědy, filologie).
Byl nadaným klavíristou a ovládal německý, anglický, francouzský, italský, latinský a řecký jazyk.
Jako vychovatel syna uherského šlechtice v Pešti (Budapešť) hodně cestoval po západní Evropě (1833–1836). Po návratu do Prahy začal hrát na přelomu let 1836–1837 ochotnicky divadlo v Tylově Kajetánském divadle na Malé Straně. Převzal tu role i názorové pozice nedávno zemřelého K. H. Máchy. Od roku 1837 vystupoval ve Stavovském divadle a od roku 1842 zde byl angažován pro česká i německá představení. Téhož roku (říjen–prosinec) se stal šéfem a režisérem českých her v Divadle v Růžové ulici.
V roce 1848 byl pro revoluční činnost krátce zatčen a vyšetřován. Po odchodu J. K. Tyla ze Stavovského divadla v roce 1851 rozvinul plně svůj herecký i dramaturgický program, orientovaný na světovou klasiku a soudobé drama. V roce 1859 byl jmenován vrchním režisérem české činohry ve Stavovském divadle. Když se v roce 1864 české Prozatímní divadlo osamostatnilo od Stavovského divadla i organizačně, zůstal – hlavně pro rozpory s dramaturgem Prozatímního divadla P. Švandou – jako německý herec ve Stavovském divadle a působil zde až do svého penzionování v roce 1866. Na podzim téhož roku se však stal vrchním režisérem
a uměleckým ředitelem Prozatímního divadla.
Zajistil této scéně rovnováhu klasického i moderního činoherního repertoáru, vynikající herecký soubor a umělecký rozmach domácí opery pod vedením B. Smetany. Názorově se však již neshodl s mladočesky orientovanou inteligencí 60. let, a proto v roce 1873 z funkce odešel. Vrátil se pak do Prozatímního divadla ještě v několika pohostinských vystoupeních (1874 Shylock v Shakespearově Kupci benátském a Jago v Othellovi a jako Mefisto v Goethově Faustovi).
Od ledna do listopadu 1881 pracoval jako dramaturg v Národním divadle. Byl jmenován poté, kdy řada českých spisovatelů tuto funkci odmítla. Pro staročeské vedení znamenal představitele divadla v minulosti osvědčeného programu, obavy
z experimentování již u něho nepřicházely v úvahu a pro veřejnost byl zástupcem kulturně politických snah, které směřovaly k realizaci ND. S běžnou dramaturgickou agendou mu vypomáhal J. V. Frič, lektor a divadelní knihovník. Pro neustálé rozpory Kolára i Friče s vedením divadla nemělo však jejich krátké dramaturgické působení v ND větší vliv. V ND vystoupil ještě v roce 1884 dvakrát v roli Shylocka a dvakrát jako kat Jan Mydlář ve vlastní hře Pražský žid.
Kolárův divadelní program vycházel z kulturních nároků vzdělané české buržoazie
a inteligence. Na přelomu 40. a 50. let se ocitl v rozporu s Tylovým divadlem
pro maloburžoazii a lidové vrstvy. Protitylovská opozice, k níž patřili i K. Havlíček, F. B. Mikovec, K. Sabina a někteří další radikální demokraté, zvítězila. Kolár si svůj umělecký nástup připravil teoreticky kritikami a polemikami v časopise Ost und West (1840–1841 pod pseudonymem Medardus), Bohemia (1846–1850) a Včela (1850 pod šifrou K-r.). Chápal kritiku jako přípravnou manifestaci určitého programu, hlubší analýzou hotového uměleckého výkonu se nezabýval.
Systematicky pracoval jako překladatel. Do souborného vydání děl W. Shakespeara se zapojil čtyřmi překlady (Macbeth, premiéra Stavovské div. 1839, vyd. 1868; Kupec benátský, prem. Stav. div. 1839, vyd.1859; Zkrocení zlé ženy, prem. Stav. div. 1847, vyd. 1866; Hamlet, prem. Stav. div. 1853, vyd. 1855), tlumočil řadu děl Schillerových (Loupežníci, prem. Stav. div. 1840, vyd. 1866; Valdštejnův tábor – Pikolomini, 1840, prem. Prozatímní div. 1864, vyd. 1866; Smrt Valdštejnova, prem. Stav. div. 1840, vyd.1867; Ouklady a láska, prem. Stav. div. 1851, vyd. 1859; Vilém Tell, prem. Stav. div. 1858), poprvé seznámil české obecenstvo s Goethem (Faust, prem. Stav. div. 1855, vyd. 1863; Götz z Berlichingu, prem. Stav. div. 1856; Egmont, prem. Stav. div. 1858, vyd. 1871).
I když se nedržel vždy originálu, jeho převody Hamleta, Fausta a Valdštejnské trilogie byly oceňovány ještě pozdějšími generacemi pro svou divadelnost a barvitý nekonvenční jazyk. Z hmotných důvodů (většinou pod pseudonymem) přeložil též několik frašek, francouzských konverzačních her, pohádkových a výpravných her.
Kolárova vlastní dramata podléhala zahraničním vzorům, ale zrcadlila i filozofické názory svého tvůrce a reagovala na společenskou atmosféru rakouské monarchie
40.–80. let (Monika, prem. Stav. div. 1846, vyd. 1847; Don César a spanilá Magelona, prem. Stav. div. 1852, vyd. 1852, do 80. let pokládána za nepřekonatelný vzor romantického dramatu; veselohra Číslo 76 aneb Praha před 100 lety, prem. 1848, po přepracování uvedena pod titulem Mravenci 1869 v Prozatímním div., vyd. 1870 a K. Maškovi se stala podkladem pro libreto k opeře F. Picka Malíř Rainer, prem. ND 1911), popřípadě oslavovala silného jedince (Žižkova smrt, prem. Stav. div. 1850, vyd. 1851) nebo příslušníka poníženého národa (Pražský žid, prem. Prozatímní div. 1871, vyd. 1872).
Hry poskytovaly hercům vděčné úlohy a začaly brzo pronikat na zahraniční scény (Německo, Polsko, jihoslovanské země). Nedosáhly však přínosu jeho tvorby herecké a překladatelské. Jejich pozdně romantická forma byla
v 80. letech pro realisty nepřijatelná a pro vyznavače tzv. divadla velkého stylu málo rafinovaná. V historii českého divadla má Kolár největší význam jakožto vynikající osobnost českého romantického tragického herectví 50. a 60. let.
Manžel herečky Anny Manetínské-Kolárové, strýc herce Františka Karla Kolára.
Pohřben je v Praze na Olšanských hřbitovech (IV, 7, 38a).