Rusko-německý skladatel, narodil se v Engelsu (tehdejší SSSR), zemřel v Hamburku. Studoval soukromě ve Vídni (1946–1948) a na moskevské konzervatoři (1953–1961), kde pak v letech 1962–1972 vyučoval kontrapunkt a skladbu. Zpočátku ho inspiroval serialismus a K. Stockhausen, který pracoval v Moskevském experimentálním studiu elektronické hudby. Až do své smrti pak žil v Německu. Byl ovlivněn též P. Hindemithem, S. Prokofjevem a D. Šostakovičem. Patří ke skupině sovětských autorů uplatňujících v hudbě nové kompoziční postupy. Zajímal se o jazz, všechny druhy populární hudby, luterský chorál a také z této hudby těžil. V početných instrumentálních dílech se hlásí k tonalitě i atonalitě.

První operu Jedenácté přikázání (1962) nedokončil. Později převzal velice působivou metodu, v níž využíval pasticcia, citace i programovou hudbu, kterou popisoval jako "polystylistickou". V jeho první dokončené opeře Život s idiotem (1991) vystupuje univerzitní učitel, jehož život zničí mentálně postižený pacient, který se k němu nastěhuje. Šokujícím způsobem pojednává o absurdní politické situaci a kontroverzním společenském systému v Sovětském svazu. Kantátou Seid nüchtern und wachet (1982) zahájil faustovský projekt, který završila opera Historia von Dr. Johann Fausten (1995). Poslední operou je Gesualdo (1995).